Lidská stonožka

Film o jednom nápadu, který "drží pohromadě" pouze díky tomu, že se veškeré postavy chovají jako debilové. Film založený na grotesknosti může být znepokojující i zvrhle humorný současně, ale stejně tak může sklouznout jen do nechtěné směšnosti. Aby byl znepokojující je potřeba podmanit si pozornost diváků tím, že vyprávění přemůže jejich instinkt dílo zpochybňovat. Právě v tom "The Human Centipede" selhává na plné čáře. Pouze v posledních pár vteřinách se podaří opravdu na diváky zapůsobit drastickou tečkou, která výmluvně ukazuje, proč předchozích více jak 80 minut nemohlo fungovat. Zde totiž mizí smích vyvolávající absurdita, okatá vyhrocenost, karikatura sklouzávající do parodie, vnitřní nelogičnosti i nesmyslné natahování a filmařská nevyhraněnost. Namísto toho nastupuje scéna sama o sobě obsahující tragiku, zoufalství, krutost a bezmoc. "The Human Centipede" je v prvé řadě egomanský projekt Toma Sixe, který měl pouze za cíl na něho navzdory zjevným filmařským a tvůrčím nedostatkům upoutat mezinárodní pozornost a udělat z něho sledovaného režiséra. Jenže tato sláva je příznačně Facebookové době krajně prchavá, neboť statut autora nechutného filmu mizí v momentě, kdy přijde někdo jiný a Sixovu mizernou kartu přebije. To naštěstí záhy provedl funkčnější "Srpski film". (22.10.2010)

Celkem působivá ujetost. Tady to není blé až tak explicitního ražení, ale hnus je to nemalý. Ambiciózní a odporně charismatický dr. Heiter (palec nahoru pro jeho představitele), vysloužilý specialista na oddělování siamských dvojčat, se rozhodne stvořit siamské trojče. Test se psy už má za sebou, teď je řada na lidech. Představte si, že budete dýchat přes něčí prdel, a přijímat skrze ní potravu. Představa ne úplně snadno stravitelná... (15.05.2010)

Zde jde veškerá objektivnost stranou. Tady se nebudu pohybovat s vrámci roků, ale rovnou desetiletí. Lidská stonožka byl pro mě zážitkem desetiletí, s hororovým nápadem desetiletí a úchvatně démonickým záporákem (v podání zcela geniálního Dietera Lasera, jehož tvář je neuvěřitelnou kombinací Christophera Walkena a Lance Henriksena) desetiletí. Je to nechutnost, jejíž krása spočívá v tom, že po obrazové stránce film zase až tak nechutný není, jenže po celou dobu sledování, vám něco neustále v mozku brnká a buší na centrum vnímání nechutnosti. Aniž by k tomu potřeboval Pasolliniho explicitní zobrazování nechutného a odporného, je The Hunam Centipede pro mě v konečném důsledku mnohem nechutnější, brutálnější a bizarnější, než Pasolliniho Saló aneb 120 dní Sodomy. Podrobný popis dr. Josepha, jakou operaci podstoupí jeho oběti a závěrečných několik desítek vteřin filmu, patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem za poslední dobu viděl. Viděno na FF10, kdy během projekce omdlela jedna dívka, ono to teda bylo s největší pravděpodobností kvůli vydýchanému vzduchu v sále, ale kdyby to bylo kvůli filmu, vůbec by mě to nepřekvapilo. (13.07.2010)

Opravdu jeden z nejzábavnějších filmů, které jsem kdy viděl. Naprosto primitivní vývoj děje a chvilková nelogičnost navazujících scén je stejně směšná, jako celé finální dílo šíleného chirurga. Bizarní, či dokonce zvrácené to není ani v nejmenším, na to jsou tu jiné úchylárny, toto se absolutně minulo svému žánru, tohle měla být komedie. (15.02.2013)

Nápad je určitě zajímavý a správně ujetý a představitel hlavní role byl v minulém životě minimálně dozorcem v koncentračním táboře, nicméně to je vše, co ve filmu stojí za řeč. Děj je řidčí než můj vlasový porost a ostatní herci opravdu tragičtí (celá první třetina filmu je tak jen a jen k smíchu). Na další díly se fakt netěším. (30.07.2010)