Osmdesát dopisů
Eighty Letters
VOD (1)
Obsahy(1)
Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (71)
Hlavní hrdina vypadá jako světec z renesančního oltáře, bohužel přesně takový má i emoční rozsah. Není to zřejmě chyba herce - problém bude spíš v tom, že jediné, co ho Václav Kadrnka nechává celý film dělat, je běhat a koukat se na věci. Těší se kluk na nový život v cizině? Nebo má ze stěhování obavy a nechce přijít o své zlínské kamarády? Jaký je jeho vztah k otci, za nímž má přiletět - pamatuje si ho vůbec? Zdá se, že je pryč celé věky... Kadrnka nám nedovoluje ani náznakem vniknout do vnitřního života hlavní postavy (svého alter ega) a tím je celá anabáze na normalizačních ouřadech naprosto bezvýznamná, ať dopadne jakkoli. Jednu hvězdičku dávám za výpravu - což je paradoxní vzhledem k tomu, že režisér natočil film z vlastních prostředků a tedy s naprosto minimální výpravou - ale funguje to, atmosféra je tíživá a všudypřítomná normalizační hněď nás nenechá na pochybách, že jsme na konci osmdesátých let (pořád nedokážu pochopit, jak lidi dokázali žít v prostředí, kde všechno mělo barvu různých odstínů hovna). Ani bych k dosažení věrohodnosti nepotřeboval hromadu předlouhých detailů na dobové rekvizity... spíš bych ocenil, kdyby si režisér našel čas na lidské bytosti a nějaký příběh. ()
Jedním slovem nuda. Málem jsem se neudržela a odešla z promítání. Bohužel jsem to ze slušnosti neudělala. ()
Umělecký film, který vás přenese do doby komunistického Československa se vším všudy. Se vší tou šedí, všedností, nudou, bezmocí a odcizením... ()
Osmdesát dopisů nejsou lehce stravitelným filmem, ale možná právě tím se vymykají rukopisu zdejší provincie. Kadrnka použil filmovou lyriku tam, kde by ji mnozí nečekali, čímž dosáhl velmi zajímavé pohledu na život za tehdejšího režimu. Nechává diváka vstoupit do svého světa, děckého světa, ale neumožňuje v něm reflexi jeho ega, což mnohým může působit při sledování potíže. Osmdesát dopisů mluví obrazem, subjektivním podáním a důrazem na detail, z nichž nakonec plyne absurdnost (nesmyslně tlustný stoh úředních dokomentů nutný pro tak přirozenou věc, jako je společný život rodiny, je odmítnut kvůlli chybějící známce) a prázdnoty (všudypřítomná šeď, nekonečné lány, vše umocněné dlouhými záběry) tehdejší doby. ()
Dal bych 4*, ale je to zoufale pomalé. občas jsem to přejížděl dvojnásobnou rychlostí a neměl jsem pocit, že by se působivost filmu příliš snížila. Ale jinak jde o velmi zdařilý způsob zobrazení postnormalizační etapy reálného socialismu v ČSSR 2.poloviny 80. let. A postupné odkrývání, o co vlastně v ten den a vůbec v životě dvojice postav jde, je skoro geniální. Dobové reálie jsou bez chyby. Pro lidi, co tu dobu nezažili, bude asi obtížné se v těch krátkých záběrech, kdy se něco děje, orientovat. A ty dlouhatánské záběry krajiny nebo chodníku, které jsou jen pro zesílení atmosféry šedivosti až deprese, asi dost diváků odradí. ()