Stratení v Mnichove

Asi nejkomplexnější a filmařsky nejzábavnější počin, co jsem za několik let viděl a to nejen na domácí scéně, u kterého kdyby se mi někdo pokusil vysvětlit námět a nástřel scénáře, tak ho nazvu nekompetentním mončičákem, co pravděpodobně čichá toulen. Ono je vůbec neskutečně těžké o tomhle filmu něco napsat, abych vykecal ty nejdůležitější a nejzábavnější věci, co tu jsou, takže místo toho jen telegraficky - nikdy jsem neměl takovou radost z toho, že mi některé scény přišly divné a že ta ruka prostě byla nějaká divná. Mimochodem, ladnost a hravost, se kterou Zelenka skáče přes různé žánry, včetně jasné komedie po hutné psychodrama a to klidně v rámci jedné scény (!) je neskutečná. Prostě skvěle. (16.04.2016)

Přidrzlá, francouzsky odlehčená a dostatečně trhlá postmoderní variace na téma "dead (Daladierův) parrot". Jo, a těžkého života filmařů, ale hlavně mnichovké dohody a jejích fatálních následků na... teda teď mě napadá, co by na to J. Masaryk. A jestli se mu tohle celé vlastně nezdálo po některém z tajných výletů do skříňky s opiáty v léčebně... (25.04.2017)

"Oni si na výročí Mnichova přitáhnou vypelichanýho frajera, kterej říká, že Hitler je kámoš." Film o Daladierově ukecaném papouškovi mě hodně bavil a proto jsem mírně rozladěn, že po něm následoval přibližně dvakrát tak dlouhý fiktivní film o filmu. Ten si sice skvěle pohrával s myšlenkou falešných produkcí, grantů, zahraničních filmových hvězd a alternativního pohledu na historii, ale to jsem prostě nechtěl vidět. Takže poděkujme Francouzům za to, jak nám šli v Mnichově na ruku a nechme to být. (05.06.2016)

V mnoha ohledech musím souhlasit s Radkem 99. Úroveň zpracování MNICHOVA je v českých poměrech jistě nadprůměrná a základní nápad o spojitých nádobách natáčení filmu ve filmu je nesporně dobře zvládnutý. Co drhne, až pláče, je však historický exkurz provázený nemístnými urážkami našeho národa. Shrneme-li meritum historizujících postřehů, o něž se Petr Zelenka snaží obohatit naše dosavadní vědomosti o Mnichovu, neubráníme se žasnoucímu údivu. Mnichovský komplex je záležitostí nikoliv r. 1938, ale věcí poválečnou. Když na podzim 1939 Beneš, vůdce druhého odboje, obnovil boj s nacisty, těšil se celonárodní úctě a obdivu (podle sociologických průzkumů z let třetí republiky jeho popularita oscilovala mezi 80-85% preferencí). Myšlenka, že Francouzi byli dotčeni tím, že na Paříž útočily československé tanky, protože zločinní Češi pokračovali v jejich výrobě i po září 1938 (kupodivu i po březnu 1939), je zralá do duchovního kovošrotu. Stejně tak jako idea, že v květnu 1938 si Beneš u čerstvého premiéra objednal scénář mnichovské popravy československé demokracie nebo že poslední měsíce prvorepublikové demokracie byly nedemokratické (parlament nahrazovala jiná fóra, což bylo dáno stupňující se dramatičností situace na v létě a na podzim 1938). Tento kvazipostup, který ze všeho nejvíce připomíná objev horečky omladnic u mužů v Klapkově románu TŘI MUŽI VE ČLUNU, zbytečně znehodnocuje projekt, který by jinak patřil k nepočetným ozdobám polistopadové historie českého hraného filmu. (03.11.2015)

Film o filmu po filmu ve filmu... Petr Zelenka netočí normální filmy, to je známá věc, ale tentokrát mi to opravdu moc nesedlo - snad kromě scény, kdy dvojník držel Myšičkovi telefon, jsem se ani nezasmál a vlastně většinu stopáže jsem čekal, co se z filmu vyklube - a místo motýla Emanuela z toho byla spíš Maková panenka... (27.03.2016)