Skúška orchestra

Jeden z nejlepších Felliniho filmů, což je ovlivněné mj. i velmi sympatickou délkou pouhých 70 minut, která neumožnila režisérovi rozjet své tvůrčí orgie naplno a rozmělnit výpověď do řady symbolů a dekadentních obrazů. Film je ucelený a ve svém podobenství dobře pochopitelný. Symfonický orchestr vlastně představuje moderní společnost a její zrání. Na reakcích jednotlivých hudebníků, dirigenta a vedení souboru režisér popisuje vznik moderního státu, rozvolňování autoritářských režimů, nástup demokracie a její ohrožování plíživou korupcí až po příchod revolty 68. roku, která je zpodobněna jako vzpoura hudebníků proti dominantnímu dirigentovi. Stejně jako 68. rok skončil vyčerpáním revoltujících a víceméně návratem do vyježděných kolejí státních institucí, tak i vzpoura proti dirigentovi končí ve chvíli, kdy se objeví vnější nebezpečí a nastane potřeba autority. Celkový dojem: 95 %. (26.05.2009)

Filmy, využívajúce jeden stiesnený priestor, sa vyznačujú obmezeným počtom postáv a britkými dialógmi medzi nimi. Fellini to ale vzal pekne od podlahy a do skúšobne nacpal celý orchester, čítajúci pár desiatok ľudí. A každý má na vec svoj vlastný názor a nebojí sa ho vysloviť. A čo na to bohémsky dirigent? Ten sa musí potýkať s krízou autorít a jedným z riešení je hnev či dokonca teror. Reakciou potom vzbura. Felliniho metaforické stvárnenie talianskej politiky a univerzálnejších spoločenstiev sa spomína v spojení so Skúškou orchestra ako prvé, zaujme ale aj forma, kombinácia hraného a dokumentárneho filmu, priznanou postavou za kamerou (Fellini) a krátkym intermezzom v krčme, kde sa film nadýchava na silnejšiu druhú časť. (09.11.2017)

95% - Nenechte se zmást názvem. Film není o orchestru, ba ani o hudbě. Zkouška orchestru je věru skvostná studie psycholigie davu s alegorickými prvky. Podle mě Fellini udělal vše správně. Orchestr jako vzorek různorodé společnosti, je skvělý nápad. Herci se ani příliš nesnaží vypadat jako profi hudebníci, orchestr nevypadá jako opravdový orchestr, dirigent diriguje od řečnického pultu... To mě na začátku sice trochu zklamalo (jsem totiž muzikant), ale pak jsem od toho odvrátil zrak na úplně jinou dimenzi celé té podívané, a tam mě Fellini chtěl mít. Bravo, maestro! (07.12.2005)

Metafora je, když přes hodinu sledujete hudebníky orchestru duchaplně hovořit o svých nástrojích a posléze se bouřit proti svému dirigentovi a přitom o to vůbec nejde. 1) Nemám rád dav a proto ani studie stádního davového chování, byť jakkoli výstižné a umělecky přesvědčivé, mě moc radosti nepřinesou. Odtud plyne má zdrženlivost při hodnocení._____ 2) Kromě toho jsem se navzdory pěkným momentům chvílemi nudil. Ovšem ne posledních dvacet minut, ty byly skvělé._____ 3) Výstižný koment: anniehall****. (13.04.2017)

Na Felliniho až nečekané satirické - ovšem nesrovnával bych s Českou novou vlnou, byť je režisér odkojen mírně podobným neorealismem, film je sice taktéž sociální kritikou, ale trochu jinou, navíc mi do té komparace nesedí zdejší forma fiktivního dokumentu. Obecně vzato si myslím, že tento film z jeho tvorby je běžným lidem asi nejpřístupnější. Potěšeni budou především ti, kterým vadí například častá rozmanitá délka a mnoho slepých dějových uliček. Zde se soustředíme jen na to skutečně podstatné, to jest orchestr, jeho dobré a špatné stránky, jedinou nepatrnou odbočkou je návštěva televize. Přitom zde zůstávají ty stejné rysy jako v jiných Federicových snímcích - například zajímavý okruh postav, svérazné mravy... Skvostné vyvrcholení je už jen třešnička na dortu. Malé plus dávám i za dobře se poslouchající hudbu dvorního skladatele Nina Roty. (21.05.2010)