Casanova Federica Felliniho

PPP vs. FF. Saló, aneb 120 dnů Sodomy vs. Casanova, jedna nula. Co mají oba filmy společné? Je to snaha jít skrze alegorii a podobenství až na nejzazší mez zobrazovaného tématu, pomocí metafory prozkoumat samotné limity věci a jít dokonce až těsně za ony limity, kde se teprve vyjevuje pravá podstata věci. Oba filmy vyobrazují marnost a pokleslost zdánlivě vznešeného života (vyšších vrstev, ale pro Felliniho tento detail asi nehrál roli), skrytou esenci lidské zábavy, která se rychle změní v škleb a zpustlé orgie atp. Ale zatímco Pasolini měl odvahu podstoupit tuto filmovou hru na hledání totální krajní meze, kam až společnost i film mohou ve své podstatě dojít, aby toto vše metaforicky zobrazily, Felini končí někde v půlce. Jeho Casanova tak není v ničem překvapující film, vlastně by to celé mohli natočit i Američani, jen by museli sehnat Evropana, který by film zabalil do barviček a pozlátek á la rokoko. Inu, není divu že FF získal několikrát v kariéře Oscara, zatímco Pasoliniho potkala rok předtím jiná pocta, která však o jeho umění vypovídá mnohem více, než Felliniho pozlacený panák (a jsem zpět u toho pozlátka, pane Fellini, kdepak jen ty vaše dřívější filmy jsou...). (03.01.2015)

Některé z výjevů ze života Casonovy, které Fellini řadí volně za sebou, se vryjí do paměti, stejně jako nikdy neselhávající hudba Nina Roty. Jenže film ani jeho hrdina nemají žádný vývoj; už po půl hodině víme to, co na konci: že Casanova byl vlastně chudák žijící v sebeklamu o svých renesančních schopnostech (a přitom ho ostatní degradovali na sexuální mašinu). Trochu málo na téměř tři hodiny filmu. (22.09.2003)

Závěrečných 15 minut, ve kterých Casanova žije v Duchcově, je starý, světem nepochopený, spíše všem pro smích a ve vzpomínkách utíká do dob svého mládí, je dost silných a snad jen kvůli nim z celého toho filmu mám nějaký dojem. Jenže bohužel zbytek filmu (zhruba dvě a půl hodiny) je jen spousta nádherných záběrů, ale ničeho víc. Žádná větší propojenost mezi nimi není, žádnou atmosféru netvoří, bůhvíco z nich neplyne a celkově mě prostě nedokázaly natolik zaujmout, abych se nenudil. Navíc po nějaké hodině a půl už mi to pomalu přišlo ubíjející. Je to jako jít do galerie na výstavu nádherných obrazů, jenže jsou umístěny tak, že je jeden obraz na jednu místnost a ta místnost sama o sobě je dlouhá a skládá se jen z holých bílých stěn - ale uprostřed ní je právě ten úžasný obraz. Asi nějak takhle jsem si drtivou většinu filmu připadal - teda s tím, že s každým dalším obrazem by byly místnosti o to delší. Fakt nebýt těch posledních 15 minut, asi bych šel i s hodnocením niž, protože tohle se Fellinimu moc nepovedlo a hlavně naprosto přehnal stopáž. Ale vyloženě špatný film to taky není. 3* (09.04.2021)

Casanova Federica Felliniho má v sobě cosi z Barona Prášila, Lemuela Gullivera, vikomta de Valmont, ale Barryho Lyndona bychom hledali marně. Opulentní, rozmáchlý, a přece něžný, křehký a konejšivý je obraz jeho života. Fellini si bokem příběhu jediného muže vypracovává své typické filmové kudrdlinky, ale konečně je to tvář Donalda Sutherlanda, která je tu vytesána do mramoru. Skutečně jsem daleko toho stát se spokojenou a především šťastnou konzumentkou Felliniho, ale tohoto renesančního muže bych si mohla dopřát ve větší míře. Jeho život tak marnotratně zakončený na Duchcově si o to přímo žádá. Stejně jako renesance jeho mechanické milenky. Ostatně, mám co dohánět - zatím jsem viděla jen Nesmělého Casanovu (1936), Toma Casanovu (1951), Casanovu '70 (1965), Noc ve Varennes (1982), Mladého Casanovu (2002), Casanovu (2005) a Vzpomínky Casanovy (2005), což není nic a zatím bych stejně nejradši viděla Skandal in der Casanova-bar (1929). (14.04.2013)