Zvítězit

Film podle mě není primárně snaha vykreslit obskurní lásku ženy a diktátora. Na to by byla psychologie postav příliš jednoduchá a od jedné chvíle i neměnná. Proto film chápejme spíš jako obecnější kritiku fašismu/ Mussoliniho, ve které hraje zásadní roli filmová forma s použitými zcizovacími efekty v podobě dobových materiálů. První rovinu dobře popisuje uživatel Matty. Navíc, zatímco až do okamžiku zlomu se Mussolini (F. Timi) objevuje na plátně sám za sebe a proto se dá vnímat jako lidská postava (se všemi chybami), od chvíle zlomu již vystupuje jako dokonalý duce skrze dobové záběry. Od toho okamžiku se také manifestuje vnitřní nedokonalost = inherentní sebedestrukce fašismu, protože se snaží nejvíc zničit ty osoby, které jsou: 1) Duceho největší zastánci - Ida, jež Mussoliniho nikdy nepřestane milovat, a proto nikdy nevyjde z blázince, 2) Duce sám - dokonáno zničením vlastního stejnojmenného syna, jenž se v závěru proměňuje ve vlastního otce (a je proto též zavřen do blázince), na filmové rovině symbolizováno přidělením role syna herci, jenž hrál v první polovině samotného Mussoliniho-otce. Aneb čím dokonalejší obraz duceho před veřejností, tím větší úpadek reálného duceho (neboli jeho "alterega" v podobě syna a oddané lásky). Velice jemná je také kritika role katolické církve: bylo mezi ní mnoho soucitných jednotlivců, ale je to právě církev jako celek, kdo vlastně drží Idu po celý film v zajetí fašistické zvůle. (26.03.2014)

Tenhle film ve mě vyvolal dost rozporuplné pocity. Jistě, láska k "Il Ducemu" je bez pochyby něco tak zvláštního, že téma volá po zpracování, následně i po shlédnutí...Ale otázkou zůstává, jestli titulky novinových článků létající po plátně a dramatické prostřihy na šílené ženy, mezi které se naše "hrdinka" má začlenit, jsou ideálním způsobem servírování tohohle kousku. Co se týče mě, údajná první Mussoliniho manželka, která nás, bohužel, provází prakticky celých 122 minut, byla tak odbojná, až se tomu nedalo věřit. Dvě hvězdičky za skvělý výkon Fillipa Timi v konečné roli Benita juniora! (05.10.2010)

-Kdy si pro mne přide matka? -Až se uzdraví. -Ona je nemocná? - Má příliš vznětlivou povahu. -A otec? -Tvůj otec musí zachránit Itálii, nebuď sobecký. Ohromně strhující koláž, fašistická Itálie, hodně oddaná zamilovaná žena, Duce, ale také reflexe doby, počátku kinematografie s ukázkami projekcí desátých let s hudebním doprovodem:), a drobný vzdálený závan ironického humoru na několika místech. (23.07.2010)

Vynikajúce! Niet lepších historických filmov ako tie, ktoré vychádzajú priamo z faktografických dokumentov. Hoci to spočiatku vyzeralo, že to bude film o Benitovi, napokon sa z toho vykľul príbeh o Ide Dalser a jej neuveriteľnom osude. Žena, vďaka ktorej sa Benito dostal do popredia vtedajšieho politického diania, upadla už počas svojho života do zabudnutia. Kedysi stačilo na zbavenie ženy vyhlásiť ju za čarodejnicu, no a v ďalších storočiach sa zas presadilo vyhlásiť ju za hysterickú alebo bláznivú - a ono to vážne fungovalo. Presne tak ako aj u Idy a jej syna (spoločného potomka so samotným Ducem). Film bol spracovaný vynikajúco, zahrňoval všetky dôležité dejinné zlomy talianskej histórie počas 1. svetovej vojny, na ktorú nadviazal nasledovný vzostup fašizmu. Celý dej bol pekne doplnený autentickým čiernobielymi zábermi z vtedajších čias. Takže musím uznať, že to bolo na moje prekvapenie vysoko nadpriemerné. Ida Dalser a jej syn Benito Albino boli aspoň takýmto spôsobom pripomenutí, hoci počas života sa ich snažili držať v úzadí a v konečnom dôsledku ich nechať upadnúť do zabudnutia. (12.11.2014)

Píše-li se o fašismu jako o zrůdnosti mravní, fyzické, psychické, není to jen traktování omšelých pravd a zvetšelých frází. Osobnostní vývoj někdejšího demokratického socialisty od vcelku přijatelného excentrického sebestředného jedince po zrůdu konferující s Hitlerem je zachycen popisně v první a metaforicky - na postavách někdejší partnerky a syna - v druhé části. Západoevropské "psychušky" známé z POKÁNÍ nalézají v italském, ale i francouzském prostředí až překvapující paralely. Stranou by neměl zůstat strhující herecký výkon Giovanny Mezzogiorno (příjmení připomíná spíše historickou epochu) ani silná režie a nápaditá kamera. Náhodnou není ani zvolená kompozice: dramatické obrazy v první - popisně pojaté - části díla přecházejí v druhé části ZVÍTĚZIT do souvislého dramatického pásma sledujícího postupné chátrání nešťastné a pro společnost tak nepohodlné ženy; svobodné matky stávaly zejména v tak katolické zemi, jakou je apeninská země, na okraji společnosti. Dílo je to mimořádně zajímavé, napínavé a potenciální mýtus kolem života jednoho zločince sledující freska zůstává velkým zážitkem. Až se dech tají. (07.10.2015)