Oči války

Teď trošku vážně - víte, co je největší průser? Že povolání válečnýho fotografa vymírá. Ne z toho důvodu, že ti frajeři během svý cesty za pravdou chcípnou. To fakt ne. Důvod je ten, že ač vyfotěj sebehrůznější, děsivější a opravdu hodně citlivou fotku, tak když jí časopisy nebo noviny dají na titulní stranu spolu se zprávnou dne, titul se neprodá... Naopak, když se na hlavní straně objeví dvě nejjednodušší "věci" na jaký lze na tomhle světě narazit - Paris Hilton s Agátou Hanychovou a budou se vzájmně držet za prďky, tak hádejte co? Náklad se prodá několinásobně, co obvykle.... A to je smutný (16.03.2010)

Válečnej reportér má jednu jistotu, nikdy neskončí na úřadu práce. Omlouvám se za ten sarkasmus u tak vážnýho tématu, ale já se ptám jakej smysl má vlastně tohle povolání ? Mělo by, kdyby se z nás nestala povrchně konzumní zvířatka lpící na píčovinách a řešící tuny zbytečností. Jednou jsem jel po D1 zapnu rádio jsou tam zprávy --- ZPRÁVY !! a hned druhá zpráva dne byla, že Iveta Bartošová měla naruby plavky, zdůrazňuju seriozní radio a seriozní zprávy. Kurva kam jste se to dostali, že takovou absolutní zbytečnost vysílaj už i ve zprávách ? A tohle ? koho z nás to zajímá ? Prodejnost Blesku stoupá, časopis Koketjl krachuje, to sna dmluví za vše. Film si bere na mušku obrovskou psychickou zátěž válečných fotoreportérů, kteří dnes a denně riskují nejen ztrátu svých životů, ale i ztrátu sebe samých. Na můj vkus je tenhel italskej film až příliš americkej, všechny ty citový věci jsou zbytečně vyhrocený a doslovný u tohoto tématu to věru není potřeba, nejsem krypl, abych nechápal. Výkon Colina se mě líbil hlavně ve druhý části, oproti tomu příběh mě zase víc zaujal ve svý první části. (13.03.2014)

4.4.2010 ~ Váleční fotografové. Co je vede k tomu potlačovat pud sebezáchovy, vydávat se do míst, kam by jiný člověk za žádných okolností dobrovolně nevstoupil, a hledat situace, které by nikdo na světě zažívat nechtěl? Jde jim o slávu a peníze za vyobrazení něčeho, co si zbytek světa nedokáže ani představit? Nebo je to touha po dobrodružství? A dokáží se potom do "běžného" světa vůbec vrátit? ~ Triáž. Medicínský pojem pro stanovení priority pacientů na základě vážnosti jejich zranění (Wikipedia). Ve válečných zónách a konfliktech je třeba při větším množství raněných, kdy je nedostatek prostředků (lékařů, léčiv, místa, času apod.), určit, kdo potřebuje péči akutní, kdo může chvíli počkat a kdo nemá v dané chvíli na daném místě žádnou šanci a jen by ubíral čas a prostředky těm, kteří mají zranění lehčí a mohou se, když ne uzdravit, tak alespoň nezemřít. Rozdělení probíhá jednoduše, pomocí barevných štítků. Červená pro akutní případy, žlutá pro těžší případy, zelená po lehčí případy, modrá pro ty, které opustilo štěstí a jsou bez šance a černá těm, kteří se dle Platóna dočkali. V místním kurdském polním lazaretu ve skále se ponejvíce setkáte s těmi žlutými a modrými případy. ~ "Jen mrtví se dočkali konce války." - Platón ~ Mark a David jsou dlouholetí přátelé. Oba mají manželky a oba jsou váleční fotografové. Vydávají se tam, kde se něco děje a kde lze získat zajímavé fotografie. A zrovna teď je to Kurdistán, který je v konfliktu s Husajnovým Irákem. Nelze říct, že by se tu nic nedělo, ale není to přesně to, na co oba fotografové čekají. Čekají na ofenzívu a ta stále ne a ne přijít. A David nemá tak pevné nervy jako Mark. Chce už odjet, ale na přesvědčivé naléhání Marka ještě chvíli vydrží. Ale jen do příštího dne. Mark už totiž na Davidův vkus riskuje příliš a tak se David rozhodne skončit okamžitě a vyjet ihned domů, což se Markovi nelíbí. Chce vyjet s kurdskými bojovníky a fotit. ~ Poté se ale Mark probouzí ve známém "skalním středisku", raněn a otřesen, a posléze odjíždí domů. Dokáže se ale v naprosto jiném světě vyrovnat s tím, co zažíval v Kurdistánu? A co s tím, co zažil jako válečný fotograf před Kurdistánem? A kde se, k sakru, toulá David? ~ "Je mi 86 let. Přišel jsem o celou rodinu. Přišel jsem o rodiče, bratry a sestry. Přišel jsem o svou ženu. A přesto jsem stále tu. Pořád se mohu usmívat a svět je stále úžasným místem." ~ Napínavé drama šesti lidí o tom, že zažít dobrodružství nemusí být vždy nutně taková zábava. Drama o tom, co se snažíme ututlat před ostatními a před sebou samými. Drama o prioritách. ~ Tohle je pro mě ten druh filmu, kvůli kterému se vyplatí vidět tu tunu blbých a zbytečných béčkových hovadin, protože nikdy nevíte, na co přesně narazíte. A na tohle Vám narazit doporučuji. Nejlépe s rozeběhem. (23.04.2011)

Ten příběh se opakuje se železnou pravidelností. Neznámý talentovaný tvůrce natočí s neznámými herci a minimem zázemí a kapitálu úspěšný festivalový snímek, který si získá přízeň publika i filmových publicistů a úspěšně si razí cestu po celém světě. Další film už natáčí s podporou silného producenta, hrají v něm mezinárodní hvězdy filmového plátna a ambice jsou cítit z každého kroku štábu i z každého záběru. Jenže i přes snahu a investice je výsledek často víc než rozpačitý. Danis Tanović zabodoval nejen u mě, ale v podstatě u všech se svým autorským snímkem Země nikoho, který byl skvělým komorním protiválečným dramatem a režisérovi tehdy stačili tři vojáci uzavření mezi frontovou linií a spoutaní vzájemnou nenávistí k tomu, aby vybudil maximální emoce. Tady se zjevně snaží o totéž, ale tak nějak to drhne a výsledek neodpovídá očekávání. Rozum by chtěl téma a snahu ocenit čtyřmi hvězdičkami, ale emocionální část mého já říká, že tři hvězdičky jsou tak akorát. Ano, pointa je silná a drsné scény z polního lazaretu v povstaleckém Kurdistánu jsou působivé, ale to je na stominutový snímek trochu málo. Celkový dojem: 60 %. (22.02.2014)

Radikálně jiné, než jsem ze začátku počítal. Ne snad, že bych očekával totální akční řežbu plnou krve, výbuchů a hledání ztraceného kamaráda, ale něco podobně laděného určitě ano. Scény v Kurdistánu sotva vyplňují polovinu filmu, přitom pouze jednou věcí dokáží zaujmout - lékařské metody ošetření. Nic víc nenabízí, jedna akční scéna trvajíc dvacet vteřin je výstřelem do prázdna. Navíc nedokážou ani zachytit přátelství dvou hlavních postav, což je hlavním problémem celého filmu. Farrell se vcítil do role dobře, až mi párkrát připadalo, že zbytečně přidává. O druhé postavě nevím vůbec nic a vztah k ní byl až nechutně sterilní. Jak mi pak má záležet na tom, jak to s ní vlastně dopadlo, když tvůrci nedokázali do tak roztahaného filmu nacpat scénu, která by mě donutila alespoň přemýšlet, jak se vlastně jmenuje. Konec nám to všechno hezky vysvětlil, ale byl jsem tak znuděn, že jsem spíše vítal titulky, než byl spokojen s vysvětlením. 55% 22.03. 2010 (22.03.2010)