Le Bénévole

Dívat se na absurdní svět v Mockyho filmech mě obvykle baví velmi, ale žít bych v něm asi nechtěl. Je na můj vkus až příliš přeplněný různýmy nešváry, křivdami a bizáry... :o) // Po pár minutách: Aha! Beru zpět, vždyť je to až hrozivě reálné, tou hamižností veřejných činitelů... Mocky opět tne do živého a já tuším, že řada politiků ve Francii musí z jeho filmů dostávat pravidelnou kopřivku. Protipól v podobě ochotných a současně zneužívaných dobrovolníků sledujeme s někdy až nebývale poetickou náladou a navzdory tomu, jak se pan režisér staví na stranu hlavního hrdiny, přivede Birgose až do chvíle s hořce absurdní pointou. Nicméně úplný závěr? Něco tak mile optimistického bych od pana rejži nečekal. * * * Dobrovolník kráčí ve stopách osobitých satirických komedií, jakými Mocky plně začal v 60. letech a na výsledku je rozhodně znát, s jakým srdcem a důrazem na myšlenku je točený... i zahraný. Michel Serrault v 78 letech hraje pořád s takovou vervou, až jsem čuměl, ale tady měl Mocky po čase opět štěstí při výběru herců i do dalších rolí, že skoro co postava a herec, to poutavá a nezaměnitelná komika... dostával mě pravidelně i pan doktor (Jean-Claude Dreyfus) nebo starosta, ale hlavně komisař s věčně připoutanou židlí na těle... a břichlomluvec telefonující biskupovi se sluchátkem u břicha? To prostě nevymyslíš, to se muselo ve Francii snad i přihodit. :D Navrch opakovaně zazní hned dvě vtipné písničky, jejichž autorem není nikdo jiný, než Vladimir Cosma. A melancholické rozjímání přidává groteskně rozjeté absurditě i pěknou myšlenku a vzdává hold... „Až budou za pár let platit dobrovolníky na celém světě, naše jméno už nikdo nezmíní.“ / „Je spousta průkopníku a vynálezců slavných věcí, které nikdo nezná...“  Já se prostě raduji, že Mockyho a jeho tvorbu naopak znám a znát mohu, přestože asi budu v rámci ČR+SR jedním z mála. [90%] (21.12.2022)