Manželstvo po taliansky

Film jsem viděl za život 5x a nyní jako stařec jsem si v něm zase něco neobyčejného našel. Skvělé herectví! To už se v ČR nenosí, stojí na značkách a přeříkávaj debilní texty. Mám to v originále, nedabované. Když Sofia řekne "Luciano" to zní. Všimnul jsem si i sociologické formy toho filmu. Sluha je vždy malý a blbý. Služka je vždy pracovitá, malá, sympatická jako prdel a dovede být i zlá. Sica z obyčejného příběhu děvky a války udělal klenot. Točilo se to v Neapoli, magické město. Sofia tam bydlí a v r. 2013 si nechala barák natřit na hnědo. Čuměl jsem na silnici před tím barákem s teleobjektivem Nikkorr 200. Nevylezla, nebo nebyla doma.... (27.05.2021)

Já bych to viděl takhle, první polovina byla výtečná, s typicky italským humorem, druhá nudná, navíc Lorenka zde navíc vypadala hodně obstarožně, to nakonec trochu sráží mé konečné hodnocení..Spojení dvou hlavních představitelů bylo opět dobré ale Sicca měl lepší filmy, stejně tak již zmíněné hvězdné duo. Co se týče dabingu, tak u mě jasně vítězí ten prvotní Voska+Adamová, než ten novější Brabec+Žehrová (11.05.2006)

Mám tento film ráda. Patřím k divákům, kteří bývají v druhé polovině filmu poctivě dojatí. Lorenová, přestože v úvodu ztvárnila sedmnáctiletou dívku a bylo znát, že tady něco dost nehraje, byla výborná. Kdo by čekal větší komedii, bude zklamán. Úsměvných, komediálních partů ve filmu sice několik je a Sophia s Marcellem si je užili parádně, přesto jde o příběh lidsky smutný. Na jeho pozadí se odehrává celá řada společenských témat a v jeho středu září jedna hrdá, slušná, silná ženská- nezapomenutelná Filumena. "Odtrhnu si ty číslíčka...., ...za děti se neplatí." (06.05.2020)

Podle mě je Sophia Loren silně přeceňovaná. Tady jí bylo čerstvě třicet a vypadala na solidní českou padesátku. To je na jednu stranu kritika, ale i pochvala. Nicméně u Sophie bych očekával trošku jiné přirovnání, ještě když je brána za paní herečku 20. století. Mě osobně teda neoslnila. A ten bláznivej Ital Marcello Mastroianni, kterej hraje postavu, co má strach přijmout realitu, už vůbec ne. Ono pochlebovat a lhát společnosti umí každej, ale postavit se jí čelem, to už je umění. Do toho si připočtěte klasickou italskou domácnost, která se snaží být rádoby vtipná a máte zaděláno na film, který mě osobně vůbec, ale vůbec nebavil. (22.09.2014)

Snom každej prostitútky je vbehnúť do chomúta niektorému zo zámožných klientov. Niektorým sa to podarí, no veľa ich nie je. V tomto zmysle je Manželstvo po taliansky skôr podobné sociálno-kritickej rozprávke Zázrak v Miláne od tohto istého režiséra, len s chýbajúcim sociálno-kritickým presahom. Skutočnosť, že niekto začne prostituovať totiž nemožno automaticky spájať so sociálnou kritikou, hoci pozadie tejto skutočnosti je pár slovami vysvetlené. V popredí sú totiž vzťahové peripetie jedného páru. Je v nich donchuanstvo mužov, pre ktorých je atraktívna každá sukňa, no do manželstva túžia vstúpiť skôr s nenápadnejším stvorením ako s atraktívnou pobehlicou. Je tam aj večná túžba ženy vydobyť si srdce toho pravého, hoci ten sa vo veľa ohľadoch ukazuje len ako ľavý. Naznačené sú aj problémy s potomstvom, otec je tam často neistý. Ani univerzalita tém naprieč časom nezakrýva fakt, že celý film pôsobí zápletkou ako konštrukt, pri ktorom sa v rámci jednorazového divadelného zážitku môžem síce slušne zasmiať, no optikou filmu, zakonzervovaného časom vzniku, niektoré vtipy a scény jednoducho zastarali práve z dôvodu ich neživotnosti vo filme. Škoda. Námet aj herci sa priam núkali: chceme byť nadčasovou kultofkou! Žiaľ, úcta k divadlu a jeho spôsobu spracovania sa tu stala prednejšou než film. (22.09.2014)