Bang Bang Club

Když se ve filmu sejdou hyeny a opice, nikdy pořádně nevím, komu fandit. Velmi si totiž vážím mrchožroutských paparazziů, co trpělive krouží kolem supa, který trpělivě čeká, až se mu dodělá večeře! Jsou to totiž děsní hrdinové, kteří dobře vědí, že kamaráda s průstřelem břicha je nutné nejprve dobře nasvítit, pořádně ofotit a teprve potom začít s resuscitací. Jednou přece ten pravý masakr cvaknout musí, aby si pak mohli pulírovat Pulitzera a Enšpíglovi s Malarkeyem přistál ráno na zápraží Blesk i s obrázky! Rovněž si nesmírně vážím kulturních, vzdělaných a pracovitých lidí, co jsou schopni udělat z malebného, prosperujícího státu Súdán dřív, než byste řekli liný negr. Docela nedávno jsem byl v Jaru, a tím nemyslím, že jsem jako myl nádobí, nýbrž jsem vezl Radovanovi nějaké to teplé spodní prádlo, a noční procházky romantickými zákoutími Johanesburgu jsou přesně tím pravým pro nešťastné milence, kterým v lékárně neprodali strychnin. A ke vší té glorifikaci těch, co si to právem zaslouží, je to jako bonus i pěkná nuda! (12.04.2012)

Nevím, koho se víc zdráhám nazvat člověkem - jestli kohokoliv z tábora můj soused zabiják, nebo jedno koho z dobrodruhů, co si přivstanou, aby pro mrzký peníz, který vzápětí proženou tělem a pro, v tomto případě pochybné supovité ocenění zvěčnili, jak si jdou po ránu dvě bandy hrdlořezů s předvojem roztleskávaček zasportovat, vypustit přebytek páry z nicnedělání a zároveň kapku snížit populaci... Nechovám k těmto protipólům nemocného světa ani zbla sympatií, a to málo pochopení, co bych mohla vydolovat, patří těm, co ze své práce zůstanou na budku. K lepšímu dojmu z Bang Bang Clubu nemohla přispět ani ženská část týmu, evokující jakýsi polní nevěstinec a příšerně nijaký Ryan Phillippe, jakož i Taylor Kitsch s přitepleným úsměvem neměli šanci mé znechucení (z oslavy práce válečného fotografa?) zvrátit. (23.05.2014)

Působivý snímek vyprávějící pravdivý příběh skupinky válečných fotografů, kteří nejsou z těch nejopatrnějších. Kolem sviští kulky, ulice jsou posety mrtvými těli a přesto se uprostřed davu domorodců s mačetamy krčí střízlík s prstem na spoušti (fotoaparátu), aby podal reálně krutý obraz války, která je navíc mimo věškerý zájem civilizovaného světa. Což dokazuje i to, že události v JAR, zde dokumentované mi byli absolutně něčím novým. Bez příběhu, bez příkras jen snaha o co možná nejreálnější obraz lidské "dark side". (01.06.2012)

Připravte se na pořádně silnej absinth, protože tohle není žádná navoněná jihoafrická bachorka ala Clint Eastwood, tohle je jeden z těch mála filmů u kterýho je dobrý mít pod bradou postavený lešení, protože každou příbývající minutou jsem totálně propadal tomu co vidím, přiznávám se, že jsem nedokázal vnímat ani herecký výkony, natož jestli je sup číhající za vyhládlou aftrickou holčičkou bílej nebo hnědej. Film beru jako hold práci fotoreportérů v rizikových krajinách. Jejich činnosti jsem si vždycky velmi vážil, ale až po tomhle filmu jsem si uvědomil, že daň za tuhle práci je až příliš vysoká a zřejmě bych skončil jako alkoholem zničená troska, teda pokud by mě dřív někde nerozpárali mačetama, neupálili, neprostříleli skrz naskrz nebo neubodali. Tenhle syrově reálný trip peklem zanechá pořádně velkej stín na duši. (28.11.2011)

O válečných fotografech znám už jeden film. Jmenuje se Oči války a musím se přiznat, že mě tolik, jako tenhle nezaujal. Co ale tenhle v sobě má narozdíl od tamtoho se nedá tak snadno říct. Bang Bang Club prostě vypráví upřímný příběh válečných fotografů, kteří si za jejich fotky odnesli několik Pulitzerových cen. Vypráví příběhy několika fotek, které se otočili kolem světa a vypráví to se všemi emocemi, které postava válečného fotografa může mít. A že těch emocí zrovna nebude málo. Každopádně atmosféra JARu je úžasná, příběh má také něco do sebe a celé zpracování na mě dýchlo takovou tu atmosféru, u které jsem jen seděl a čuměl s otevřenou držkou. (16.12.2011)