Cesty a scestí Jizerských hor

Dokument o osudech lidí a tajuplné krajiny bývalých Sudet. Lidé si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty – lesní, polní, kamenité či prašné, asfaltové nebo železné – pomáhají nezadržitelnému kroku času. Cesty přinášejí dobré i zlé, jejich síť se stále zhušťuje, a budou to zase ony, které pomohou jednou definitivně zničit přírodu.
Jak vypadala turistika a cestování vůbec v těchto končinách vypráví zpráva jistého pana Straubeho z roku 1845.
Nejstarší cesty se Jizerským horám vyhýbaly. Stará „záhvozdská" zemská cesta z Čech do Lužice vedla z Prahy přes Bělou pod Bezdězem, Mimoň, Jablonné v Podještědí do Žitavy. Tam se tato severojižní magistrála křižovala se západovýchodní cestou ze Saska přes Žitavu a Zhořelec do Slezska. Souběžně s touto severojižní cestou probíhala nedaleko k východu i prasatará „lužická" cesta z boleslavského kraje přes Liberec, Frýdlant přímo do Zhořelce a vyhýbala se tak Žitavě. Při průjezdech měst se totiž platilo vysoké mýtné.
Cesty připomínaly spíš koryto řeky, plné balvanů v horách a bažin v údolích. Byly záhubou koní i zkázou povozů. Od dob Karla IV. platilo nařízení pro ochranu před přepady, že kolem zemské cesty musí být vymýceno křoví a houští do vzdálenosti, „kam lze dohodit kámen velký jako talíř". Na kupce čekali v horských lesích lupiči. Nejméně bezpečno tam bylo v 15. a 16. století, tehdy směli i poddaní nosit zbraň proti lupičům „k ochraně své i rodového majetku".
Silnici z Raspenavy přes Oldřichovské sedlo a Hemmrich do Mníšku začali stavět až v roce 1847, ale až na Oldřihovské sedlo ji dokončili až roku 1861.
S rozvojem poutního místa Hejnice souvisí i staré poutní cesty přes Jizerské hory. Na západě přes Oldřichovské sedlo. Procesí, která od roku 1853 chodila Starou poutní cestou přes Oldřichovské sedlo do Hejnic se obávala „loupežnického hejtmana" Filipa Krauseho, když procházela bučinami kolem Emauzského obrázku a pomníčku Zabitého mládence. Sedmnáctiletý kovářský učeň Atonín Neumann byl zavražděn v červenci 1825. Našly ho raspenavské děti, které sbíraly jahody v houští s rozbitou hlavou a se smyčkou kolem krku. Byl pohřben v Hejnicích druhý den po vraždě. Jeho vraha nikdy nevypátrali.
Na východě se již v 16. století připomíná „poutniční" cesta z Čech přes Jizerku údolím Smědé.
Hutní cesty z Kristiánova do údolí Blatného potoka k opuštěné Karlovské huti, odtud kolem chaty Kanceláře prezidenta republiky do horního Bedřichova a Vysokým hřebenem přes Hraničnou do Rýnovic. Po zániku Kristiánova roku 1887 ztratila Hutní cesta význam.
Exkurzní cesty zase připomínají exkurze inspekční cesty starých lesníků.
Čínská cesta je památkou po inspekci čínských lesníků v roce 1957 na severním úbočí Smědavské hory.
Svážní cesty se začaly se budovat v 18. století, ale síť pevných cest vznikla až koncem 19. století.
Mořská cesta je modře značená a vede po pravé straně říčky Jedlová z Josefova Dolu.
Štolpišská silnice z Ferdinandova Velkým Štolpichem. Chlouba jizerskohorského cestářství „alpská silnice" z roku 1891.
Konec 19. století byl zlatým věkem hraběcích silnic, od té doby již nikdy nebyly tak udržované.
Císařská krkonošská silnice. Spojovala Liberec s Trutnovem přes Jablonec – Jablonecké Paseky – Tanvald – Tesařov u Příchovic – (v těchto obcích se vybíralo mýto) odtud dál pod Krkonoše.
V roce 1854 bylo nařízeno umístit na všech křižovatkách kamenné rozcestníky.
V roce 1852 vyšel výnos, podle kterého je třeba kolem nových silnic sázet stromořadí, nejlépe ovocná. Objev z roku 1820 „sladkého moravského jeřábu" neznámým pasáčkem v Ostružné v Jeseníkách.
První železniční dráha z Turnova do Liberce a dále do Žitavy je z roku 1859. Rakousko-saská smlouva nedovolovala stavět další tratě severně od Liberce. Až roku 1875 byla postavena trať z Liberce do Frýdlantu a odbočka z Raspenavy do Bílého Potoka vznikla až o čtvrt století později. Oldřichovské Čertovo sedlo – pomníček Wanderova smrt – na památku smrti 26letého kameníka Viléma Wandera z Vratislavic. 8. ledna 1874 nalezl smrt pod třícentovým balvanem.
Jižní podhůří spojila pro značné protesty formanů a speditérských firem, které obsluhovaly tento průmyslový kraj liberecko-jablonecká dráha až roku 1888. Trať byla o šest let prodloužena až do Tanvaldu, včetně odbočky do Smržovky a josefova Dolu. Dráha tak propojila jížní podhůří Jizerských hor se starší pardubickou tratí z roku 1859, z Železného Brodu do Tanvaldu totiž vedla trať již od roku 1875.
Slezské Prusko bylo největším odběratelem sklářských a textilních výrobků – vyvstala tak nutnost vybudovat železniční spojení s Pruskem přes Harrachov. Sklářští magnáti Riedelové se ve Vídni přičinili o to, aby trať nevedla z Jilemnice údolím Jizery – ačkoliv na její vybudování dostal již koncesi hrabě Harrach a dokonce začal i se stravbou, ale aby nová dráha vedla z Tanvaldu kolem jejich skláren údolím Desné na Kořenov. V roce 1902 byla otevřena horská trať mezi Tanvald-Kořenov, která pokračovala přes nejvyšší bod 885 m.n.m. nad Harrachovem a za hranicí klesala do Schreiberhau. Dnes je trať do Polska neprůjezdná. Chloubou trati je i 932 metrů dlouhý tunel mezi Dolním Polubným a Kořenovem. Razilo jej 10 dělníků nepřetržitě ve dne v noci. V tvrdé žule postoupili denně o 2,22 metru, při prorážení použili dvacet tun trhavin. Úsek mezi Dolním Polubným a Kořenovem je jedinou železniční zubačkou v Čechách.
V 70. letech byla vystavěna celá řada silnic k odvozu dřeva z rozsáhlých polomů, které postihly lesy Jizerských hor. V 90. letech se opravy dočkala tzv. Rauschekova cesta z Ferdinandova na Hřebínek.
I když doba výběru mýtného minula, dávné spory o silnice v tomto kraji se znovu přiostřily v devadesátých letech minulého století. Jde zejména o spor o provoz na Soušské silnici mezi bývalým jabloneckým a libereckým, respektive frýdlantským okresem. Silnice vede podél nádrže pitné vody Darré. O její uzavření usilují podnikatelé z Jablonecka. Soušská silnice totiž zkracuje cestu mezi Lužicí a turistickými centry v Krkonoších pro německé a v poslední době hlavně pro nizozemské turisty, kteří si tak nemusejí zajíždět přes Jablonec. Štolpišská silnice však znamená jisté oživení turistického ruchu v jinak chudém Frýdlantsku, stiženého chronickou nezaměstnaností.
Jizerské hory se nikdy nedočkaly souvislého osídlení jako Krkonoše. Přesto dnes počet lyžařů v zimních měsících a cykloturistů v letní sezóně překračuje míru únosnosti. (Údaje od členů Horské služby a Správy CHKO.) Hory se stávají cílem nájezdů motorizovaných „lovců adrenalinu" na sněžných skútrech a terénních motocyklech.
Alternativní turistické cesty.
Jak se měnila tvář Jizerských hor, měnily se i životní podmínky. Dokument Petra Palouše připomíná nejvýraznější vlivy a události, které s tímto regionem úzce souvisí. Bude je komentovat Miloslav Nevrlý a další znalci místní historie i přírody.
Průvodcem a komentátorem filmu je liberecký herec Václav Helšus. (oficiálny text distribútora)