Lono

U nezávislých filmů je někdy problém, že i sebelepší námět může v kombinaci s ubíjejícím tempem a absencí hudebního podkresu jednoduše nudit. To je tak trochu i případ Lůna. Meditační tempo sice nechává dost prostoru na třídění vlastních myšlenek, ale pokud už popáté sledujete ty samé statické záběry na moře, krajinu nebo dům na pláži, přestává to být účelné. Víc, než kdy jindy, jsem tlačil čas kupředu, protože mě zajímala až samotná závěrečná pointa. I ta se však ale dala víceméně předvídat už od poloviny filmu. Nerad to říkám, ale myslím si, že Hollywood by si s tímto tématem poradil lépe. Rozpačité slabší 3*. (30.11.2011)

Lůno se vypořádává s kontroverzní tématikou genetického klonování lidí a dále pak poutem mezi matkou a synem, který je však pro ni mnohem více než její potomek. Co se týče námětu, tak až na poněkud plošší závěr nemám absolutně, co bych vytknul. Záběry kamery jsou naprosto úžasné, hlavně když se děj posune do chatrče na pláži. A navíc všechno ve filmu působí strašně chladným dojmem, až z toho člověka zamrazí. Eva Green hraje velmi dobře, ale s představitelem Tommyho jsem už tak spokojený nebyl, ale to je jen můj názor. Zkrátka takové skromnější drama, které je taženo kupředu hlavně díky Evě, námětu, kameře a výpravě. (08.09.2011)

Snímek "Lůno" má výborný nápad. Jsme v jakési nespecifikované budoucnosti, možná současnosti, a mladá žena se rozhodne, že si ve svém vlastním lůně nechá vyrůst klon své mrtvé lásky. Tohle je téma, z kterého šlo vykřesat strašně mnoho, protože to je morální šílenství jak blázen, ale povedlo se z toho vydolovat opravdu málo. (30.06.2017)

Chlad, hluboko zasetá, tichá bolest a rozcestí slepých uliček. Statické záběry, volené přepečlivě a s decentními filtry, jsou mrazivě překrásné a budují podstatnou část atmosféry snímku, který pokorně plyne na minimalistické notě. Dialogy smrdí artovou strojeností a film sráží daleko za jinak výjimečný zážitek. Slov je poskrovnu, zazní jen v okamžik křehký a důsledně vybraný, jejich podoba ale nenaplňuje očekávání skromné, až banálně lidsky čiré tragičnosti. ____ Absurdita provází zvrácenost a krásu v mnohých odstínech šedi, kde lidský život plyne na pozadí místa, které čas mění jen pozvolna. Sestává z minulosti, žije v přítomnosti a hledí vstříc postupně stravované anonymní a technikou odosobněné budoucnosti. Lidstvo spěchá vpřed. Běží o život ve jménu pokroku a svých výtvorů. Nějak při tom ale zapomíná, že cesta za uzdravením nemocné duše vede jinudy a je mnohem důležitější. Na co nám bude zrak když hledíme jen před sebe a zapomínáme hledět do sebe. Když stále více přestáváme intuitivně rozumět sami sobě. ____ Hlavní motiv citového paradoxu s nádechem perverze zdaleka nevnímám jako to, na co by se měl divák soustředit v rovině analýzy sexuální. Jde hlavně o kontext možností, které nám blízká budoucnost nabízí, doby, na pomezí cesty ke ztrátě duše, a dilemat, jejichž řešení naše zakrnělé nitro nezvládá ani přes úžasnou tvořivost vnější. Někdy jen neexistuje správné rozhodnutí a to zvolené prodlouží agonii prokvetlou střípky smutného štěstí a prázdné úlevy. Bez odpuštění. Bez vnitřního klidu. Obklopeni chladem, který chvilka u ohně nezažene a často i uhasíná plameny dalších. (29.08.2011)

Eva Green, má pro mě jednu velmi pozitivní vlastnost. Za prvé je velmi pěkná a talentovaná herečka, ale hlavně čte pozorně scénáře filmů a vybírá si jen takové, které by mohly být nějak zajímavé. Nejsou to v žádném případě trháky, které vydělají stovky milionů dolarů, ale jsou to většinou snímky, které jsou zajímavé svým zpracováním, příběhem, nebo poselstvím. Ne jinak je to i v tomto příběhu, který se v nedaleké budoucnosti zabývá myšlenkou klonování lidí pomocí DNA. I s malým počtem herců, velmi dobře zahráno, ( Hannah jsem viděl naposledy snad ve Skinks) a hlavně nádherná kamera, která sama o sobě dokázala dokonale vykreslit krásné, chladné, anglické pobřeží a hlavně jeden zajímavý příběh, který bude možná za pár desítek let aktuální všude na světě. (13.07.2014)