Walking Too Fast
Réžia:
Radim ŠpačekScenár:
Ondřej ŠtindlKamera:
Jaromír KačerHudba:
Tomáš VtípilHrajú:
Ondřej Malý, Kristína Tormová, Martin Finger, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Barbora Milotová, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Iva Pazderková, Jana Janěková (viac)Obsahy(1)
Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému. Pokud ale Antonín porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (687)
Bol som spútaný, koncertom Malého, odhodlanosťou Špačka, netypizovanosťou Štindla. Nominácie na Českého Leva maximálne kvitujem, psychologický diktát v ktorom ústredná postava využíva kombináciu mimík, gest a taktík tých najvychytralejších hajzlíkov pod slnkom ako Terence McDonagh, Hans Landa či Daniel Plainview nemôže jednoducho sklamať. Nevynimajúc osobný vklad Ondreja z ktorého priam mrazí a profil prepnutého fízla vkusne dokresľuje. Konzekventné kulisy, neopočúvaná jednotaktová klincovačka aneb nevrlý glitch a pikantný kamerový fetiš. Rozbor (post)normalizačného obdobia sme tu mali už nespočetne krát, lenže len máloktorý z nich bol tak rigorózny, skľučujúci či tiesnivo varovný. Niektorí sa oháňajú, že chýbajú motivácie, konzistencia, prekáža kalkul, neodôvodnenosť, zabudli však dodať: "rovnako ako vo vtedajšom režime." Milí zlatí priemer to rozhodne není. ()
Velmi slibné zjevení na poli českého filmu několika (deseti?) posledních let (Protektor? pche). Scénář i režie, všechno v cajku, Martin Finger očekávatelně výtečný (koneckonců, v Prakomdiv uměl naživo vždy velmi slušné "komedie"), zbytek ansámblu krásně přirozený a uvěřitelný. Ovšem mně nepříliš známý Ondřej Malý vskutku neskutečně překvapivý - minutu od minuty jsem pod charismatickým vedením tohohle šlachovitého skřítka s pichlavým pohledem vlhla víc a víc. Úkolem role "největší zrůdy" filmu bylo přikovat diváka do sedačky a vzbudit v něm emoce, což splnil absolutně dokonale - druh vyvolaných emocí je však už na povaze každého zvlášť. Tleskám a mhouřím oči nad těmi několika malými hloupostmi snímku, které bych bez jeho přítomnosti nejspíš nepřenesla přes srdce tak snadno. Body navíc za skvělou hudbu/zvuk. (4,5* + je to čes-ký) ()
Zdlouhavá stopáž a má neutěšená zvědavost z neukončených individuálních příběhů. To je to, co mě brzdí v plném počtu. Trocha té psychologie v českém filmu 21. století, pro někoho možná s tuctovým tématem, na mě zapůsobila perfektně. Nádherně zobrazená (ne)upřímnost doby, ve které tito spoutaní lidé žijí. Každý je spoutaný po svém. Když to řeknu po stbácku " Každej má, co si vybere...". Film plný neupřímných a bezpáteřních postav. Všudypřítomná faleš a podvod ve všech směrech, rodinná, profesní i přátelská, možná jediná Klára, ta zde má zastupovat onu hledanou upřímnost. Upřímnost v době nedobrovolných činů. Těžký úkol. On vlastně i Stbák je jen zaměstnanec, a může mu z té jeho práce občas rupnout v kouli. Závodní lékař evidentně nepomůže, natož zlepšovák s pytlíkem či groteskně jednoduchý kolega, tak je potřeba začít přemýšlet. Kde hledat inspiraci? Třeba u majora s manýry mafiánského bose, který si rád a s nostalgií zavzpomíná na 50 léta (Kaiser výbornej) Antonín také začíná přemýšlet, je si jistý svou nadřazeností a mocí nad lidmi kolem něj, ovšem je tu jeden, nad kterým moc nemá, tedy až do chvíle, kdy upustí svůj služební průkaz. Upřímnost se nakonec dostavuje a má spoustu podob, nejen slovní. Radim Špaček chtěl možná dokázat, že i herci, jež se zaprodali do novodobého moru umělohmotných seriálů, dokáží hrát, nejen vydělávat. Nepochybně to dokázal. Velmi slušný scénář, precizní snímání kamery a neméně zdařilá režie. To jsou základy všeho, co dělá film jiným. Skvostná hudba doplňuje stupňující se atmosféru naprosto dokonale. Titulky v doprovodu songu od WWW jsou jedny z mála, které si vychutnám až dokonce, neb hudba oné formace mě provází již 15 let a texty Lubomíra Typlta mi hlavě lítají ze strany na stranu v podstatě denně, i proto si dovolím.... "jsem prach a v prach se i obrátím, nemám víru aspoň jí neztratím...." Novodobý, český film, může ve světě konkurovat, což je pro mě výborná zpráva. ()
K filmu Životy těch druhých jsem téměř před třemi lety napsal: "...proč podobný film zřejmě nikdy nevznikne u nás, byť by se námět v naší nedávné minulosti jistě našel? Proč nám o normalizaci stačí Pelíšky a Pupenda a ještě se poplácáváme po ramenech, jaké to máme hezké a vtipné filmy...?" S uspokojením mohu konstatovat, že tento výrok pozbyl platnosti. Chápu se obřadně zmizíku a vyřčená slova odsuzuji k věčnému zániku. Pouta jsou velmi.. velmi dobrým filmem, který je tak dlouho očekávanou reflexivní sondou do husákovských časů. Filmem velkého stylu a podnětné hloubky. Se zmíněným německým snímkem mají Pouta hodně společného, až na to, že v tomto případě je mnohem větší důraz kladen na agresivitu jedince, než celého systému. Bahnitost doby je sice cítit, z většiny záběrů (akce Asanace), avšak ledovost Antonínova srdce je invariantem, nezávislým na společenském uspořádání - to pouze může ovlivnit výši škod, takovým individuem napáchaných... Jsem z filmu docela vykolejen a ještě si o něm chvíli popřemýšlím. A nevylučuju zároveň, že brzy kvuli němu opět navštívím biograf. Do té doby je tento komentář spíš jen prvním náčrtem... (zatím 4 a 1/2*) ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (18)
- Na plzeňském festivalu Finále si film vyloužil čestné uznání a Ondřej malý cenu pro nejlepšího herce. Snímek obdržel také cenu FITES Trilobit. (Ded@M@tes)
- V čase 01:43:00 použije Antonín (Ondřej Malý) igelitovou tašku s propagačním potiskem ke 40. výročí podniku Botas (nepochybně autentická rekvizita), které vychází na rok 1989, což je v rozporu s proklamovaným situováním děje do roku 1982. Při běžném sledování si divák ale všimne jen číslic, přičemž takové výtvarně provedené číslice odkazující k nejrůznějším výročím byly v těch dobách běžným jevem. (Adam Bernau)
- Na konci filmu, když Antonín (Ondřej Malý) a Pavel (Luboš Veselý) jedou zelenou škodovkou směrem k řece, zní z rádia píseň „Bella Ciao“. Jde o italskou folkovou písničku z 19. století, která se v upravené verzi proslavila jako hymna protifašistického italského odboje za druhé světové války. Ve filmovém a televizním průmyslu ji zpopularizoval především španělský seriál La Casa de Papel (od r. 2017), kde jde o jednu z ústředních a symbolických písní. (FIAT 500)
Súvisiace novinky
Soukromé „topky“ předních uživatelů ČSFD.cz
Jak jde čas, některé filmy přirůstají k našim srdcím a získávají na hodnotě, jiné naopak můžou zapadat prachem, i když nás v době svého uvedení nadchly sebevíce... Zde vám přinášíme přehled… (viac)
DaViD´82 srovnává Pouta s Životy těch druhých a vychází mu, že "tahle estébácká krize středního věku je uvěřitelnější, intenzivnější a (nejen) díky tomu i mnohem lepší". Vidím to přesně naopak. Německý snímek dokázal úspěšně zprostředkovat hořkou zkušenost s působením tajné policie v komunistické diktatuře do celého světa. Pochopitelně fabuluje, ale nezachází do podrobností, které by ho svým nezvládnutím kompromitovaly - a především zachovává si ve všech fázích vysokou uměleckou úroveň. Vypráví obrazem, k maximálnímu emočnímu zásahu mu stačí pohled kamery do očí filmových hrdinů a k obnažení lidského charakteru si vystačí s drobnou poznámkou či gestem postavy. Naproti tomu Pouta přebírají neblahou tradici užvaněnosti českých televizních inscenací, která místy přechází do absurdity. S dialogu se plynule přejde do samomluvy a když dojdou slova, ozve se shůry hlas vypravěče. Pouta jsou návodná, je hodně znát, jak moc chce scénárista a režisér divákovi polopatisticky sdělovat, co si má myslet. Ty skutečně dobré filmy světové úrovně dokážou mistrovsky stupňovat napětí tím, že nechávají své diváky tápat v nejistotě. Michalkov v Unaveni sluncem vykreslí setkání dvou starých přátel a jen postupně vnáší do příběhu temné tóny - ale ještě hodně dlouho nedává najevo, ze které scény přijde úder. V tomhle Radim Špaček selhává. Antonínův kolega musí být vylíčen jako ukázkový blb, jako jeho kolegyně je excelentní coura a on sám, coby "nejlepší pracovník oddělení", má charisma a sociální inteligenci jako dubová vrata od stodoly. Z řady scén vyplývá, že tvůrci zjevně nechápou realitu doby staré pouhých 30 let. Jen pro ukázku, kádrovačka vyhrozuje jeřábkyni, když ji přistihne na cígu, že ji okamžitě nechá vyhodit z práce. V téže době, kdy je na deformovaném a fakticky neexistujícím trhu práce zoufalý nedostatek lidí téhle neatraktivní profese. Co by se asi stalo? Co takovému svobodnému člověku můžete vzít? Přijde jiná ubytovna, kde se vylepí pár obrázků z časáku na zeď, a budete si zvykat na jinou hospodu. Pamatuju, že jsme v 80. letech měli jeřábnici těžkou alkoholičku, za kterou nebylo možné sehnat náhradu. Jednoho dne jednoduše spadla z jeřábu rovnou na hlavu. Vydírat někoho po profesní stránce šlo u inteligence, ty ostatní třeba prostřednictvím dětí nebo přes výjezdní doložku. Na spoustu lidí byla ale celá slavná StB krátká. A navíc pro převážnou většinu společnosti StB nepředstavovala žádnou konkrétní hrozbu. Uměli se totiž velice dobře pohybovat v povolených mantinelech tehdejší společnosti. Je dobré si uvědomit, že dnešní průměrný zaměstnavatel, neřku-li specializovaná firma, má větší možnosti šmírování a kontroly občanů než kdysi slavná StB. Ta byla omezená rozpočtem a především stavem technologie. Dnes na sebe lidé prostřednictvím ksichtovníku vykecají víc, než byl aparát StB schopen zpracovat. Ale abych jen nekritizoval, v rámci našeho toporného "vyrovnávání s minulostí" přes všechny výše uvedené výhrady Pouta patří k tomu lepšímu. Film funguje ne jako obraz minulosti (i když i tam jsou některé scény výstižné, jako když "mocní" estébáci jí na stojáka v oprýskané nevlídné kantýně) jako spíš studie rozpadu lidské osobnosti s neokoukaným a z hlediska hereckého projevu zajímavým Ondřejem Malým v hlavní roli. Podobné charisma vyzařuje i postava Kristíny Farkašové. Kdyby u nás existoval filmový průmysl a pracoval s talenty, z obou herců by se stali přinejmenším regionální hvězdy. Suma sumárum, poctivé 3* a 65 % celkového dojmu k tomu. () (menej) (viac)