Pouta

"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný..." Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti hlavního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů (a po udílení cen za rok 2010 nutno konstatovat, že akademie ještě není zcela ztracená instituce), a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr. (22.03.2010)

Musím projevit lítost nad tím, že můj kádrový posudek vykazoval informace, které mi neumožňovaly projevit zájem o službu u STB. Přitom to byla tak skvělá organizace a mít za parťáka třeba pana Antonína, tak to by muselo být úžasné. Ničili bychom lidem životy, zašlapávali do země nepřátelské intelektuály a ještě bychom se tomu večer u pivka nasmáli. Jsem zkrátka dobrák a tak na závěr pěkně poděkuji tvůrcům za to, že nepřišli s další nekompromisní kritikou minulého režimu a doporučím jim, aby příště zastřelili střihače až po skončení jeho práce, protože tohle bylo moc dlouhé. (04.06.2012)

Tak Český lev za nejlepší mužský herecký výkon pro tento rok je už jasný. Ondřej Malý dlouho čekal na svoji životní roli a ona přišla. Režisér Radim Špaček v tvůrčí vizi stvořit iluzi hluchého bezčasí Československa poloviny normalizovaných 70. a 80. let minulého století obsadil téměř samé obecně neznámé herecké tváře (vyjma dokonale dvojace bodrého Oldřicha Kaisera) a jeho tah mu na sto procent vyšel. A právě z hereckého mistrovství Ondřeje Malého povstala Zrůda. Má v sobě cosi hereckého charizmatu Karla Rodena a vizuálně pak odkazuje ke svému skutečnému kolegovi z KGB Putinovi, ta souvztažnost až mrazí. Jestliže chtěl Špaček ukázat hnus doby, tak se mu to na modelu buňky československé tajné bezpečnosti bezezbytku podařilo. Scénář Ondřeje Štindla (který je tímto obdobím fascinován již dlouho, pamětníci jistě vzpomenou na Paskvil a jeho fascinací retro návraty k ,,umakartové" kultuře východního bloku) dobře funguje ve své pouti k Stbácké Golgotě, model dokonalého systému totalitní moci je sugestivně výstižný a v této rovině nemá chybu, neboť z něj mrazí, jeho propojení s osobním příběhem znuděnosti absolutní mocí, syndromu vyhoření či možná krize středního věku jednoho z článků dokonale vystavěného soukolí by možná sem tam trochu zaskřípal, kdyby ho neutáhl skutečně fascinující výše zmíněný herecký koncert Ondřeje Malého. PO UTA. Možná už je konečně PO Univerzální Totalitní Aroganci. Po dvaceti letech se tak česká potažmo československá kinematografie začala vyrovnávat s naší národní temnou minulostí a někdo konečně otevřel Pandořinu skříňku, do které dosud nahlížely jen televizní dokumentární projekty. Už bylo načase... (08.02.2010)

Pouta jsou jasným důkazem, že opodstatněné se nerovná potřebnému. Spousta scén, ač nejsou důležité, zapadají na své místo a dají se označit za účelné. Scénárista se příliš zaobírá přehnaným vysvětlováním a vytvářením oslích můstků, než aby se snažil o silné, stabilní a logicky se vyvíjející postavy. Hned v první scéně nám lacině podává berličku k pochopení jedné maličkosti v závěru. A právě maličkosti a jejich neustálé vysvětlování jsou dalším kamenem úrazu. Lpění na detailech je zdrcující, a navíc zcela ubírá možnost přidání vaty, která by zjemnila přechody mezi jednotlivými scénami... (31.01.2010)

Moc příjemné překvapení. Po nepříliš záživném začátku se to slušně rozjelo a nastolený trend vydržel až do trochu zvláštního, ale rozhodně ne špatně udělaného závěru. Ondřej Malý si dával svého charismatického záporáka s neobvyklým přehledem a já kardinálnímu zmetkovi Antonínovi dost fandil a byl strašně moc zvědavý, jak dopadne jeho setkání s Klárou. Ale i další postavy byly zajímavé, třeba Kaiser si se svým "taťkou" Janečkem taky krásně vyhrál. K udělení plného hodnocení mi však brání jakýsi chlad, který celý film provázel a nedovolil mi do něho plně proniknout, vychutnat si ho, ale každopádně Pouta představují hodně kvalitní filmový kus, který můžu vřele doporučit. (09.03.2011)