Réžia:
Radim ŠpačekScenár:
Ondřej ŠtindlKamera:
Jaromír KačerHudba:
Tomáš VtípilHrajú:
Ondřej Malý, Kristína Tormová, Martin Finger, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Barbora Milotová, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Iva Pazderková, Jana Janěková (viac)Obsahy(1)
Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému. Pokud ale Antonín porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (687)
Možná, a rád to i připouštím, to bylo českými titulky, takže jsem dopředu znal všechny dialogy, ale snad až na dva tři výjimky byly herecké výkony na hranici mrazu. Dialogy, tak jak je život přináší, cedili s hereckou dikcí a přesvědčivostí. To málo stačilo dokonale zruinovat celý zážitek z filmu. Ale architektovi filmu bych asi líbal ruce, protože je má nejspíš ze zlata. ()
Musím projevit lítost nad tím, že můj kádrový posudek vykazoval informace, které mi neumožňovaly projevit zájem o službu u STB. Přitom to byla tak skvělá organizace a mít za parťáka třeba pana Antonína, tak to by muselo být úžasné. Ničili bychom lidem životy, zašlapávali do země nepřátelské intelektuály a ještě bychom se tomu večer u pivka nasmáli. Jsem zkrátka dobrák a tak na závěr pěkně poděkuji tvůrcům za to, že nepřišli s další nekompromisní kritikou minulého režimu a doporučím jim, aby příště zastřelili střihače až po skončení jeho práce, protože tohle bylo moc dlouhé. ()
Všechny postavy žijí v iluzi, že jejich zoufalý eskapismus a představy o sobě samých je nějak vykupují z úděsně prázdné reality, v které žijí, a povyšují je nad běžnou šedou masu, načež dostanou brutálně přes držku a jsou nuceni si uvědomit, že jsou přesně takové sračky, za jaké je všichni mají. Miluju, když mi film dá přes držku. ()
Raz to prísť muselo (alebo aj nemuselo), češi natočili plnohodnotný film, ktorý reálne reflektuje komunistickú dobu a jej režim. Podľa slov režiséra sa jedná iba o žánrový film (triler), kde používa jeho pravidlá a jeho primárnym cieľom je diváka "trilerovo" baviť. Táto skromnosť je trochu falošná, pretože okrem zábavy ponúka omnoho viac. Hlavne mladším divákom, ktorí už ani nevedia, v čom žili ich rodičia a myslia si, že tieto časy boli "Pelíškovsky" rozprávkové a bola veľká sranda. ()
Státní bezpečnost, zajeď! Mrazivá a depresivní sonda do hlavy jednoho stbáckého magora a jeden z nejlepších porevolučních českých filmů. V žádném jiném českém filmu nebyla ta atmosféra minulého režimu znázorněna lépe. Všechno je tady šedivý, pro sprostý slova se nejde daleko a nikomu nemůžete věřit. Režie je neselhávající a scénář špičkovej. Hlavním kladem filmu je ale stejně excelentní výkon Ondřeje Malého, který si krade každou scénu pro sebe a kdybych jeho postavu potkal ve skutečnosti, tak se asi poseru strachy. Jenom to chtělo celé trochu více prostřihat a zkrátit délku filmu, takhle už to místy ztrácelo tempo. I tak jde o jeden z mála filmů, za který se v zahraničí nemusíme stydět. ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (18)
- Cena: Finále 2010: Cena za nejlepší herecký výkon (Ondřej Malý). [LFŠ 2010] (Krouťák)
- V čase 01:43:00 použije Antonín (Ondřej Malý) igelitovou tašku s propagačním potiskem ke 40. výročí podniku Botas (nepochybně autentická rekvizita), které vychází na rok 1989, což je v rozporu s proklamovaným situováním děje do roku 1982. Při běžném sledování si divák ale všimne jen číslic, přičemž takové výtvarně provedené číslice odkazující k nejrůznějším výročím byly v těch dobách běžným jevem. (Adam Bernau)
- V interview s disidentským spisovatelem je řeč o scifi románu, v němž si postavy prokazují důvěru tím, že jedna z nich dostane nůž a všichni ostatní v téže místnosti usnou. Jde o román Kallocain od Karin Boyeové z roku 1940. (gjjm)
Reklama