Angličan v New Yorku

Film sám o sobě je dobře vykonané řemeslo, leč vykonané s citem a něhou, která Quentinu Crispovi náleží. Po shlédnutí jsem se zamýšlel nad tím, proč my, Slované, nemáme onu odzbrojující eleganci a hrdost. Pindy o věčném područenství národa českého neberu. Ba ani slovanskou chandru a sentiment. Co beru, to je odhodlání žít a zvolit si svou veřejnou osobnost, svůj styl. Je těžko hledat styl tam, kde malátná spokojenost, budovaná po staletí, bere vrch. Málokdo si tohoto filmu všimne, málokdo o něm ví. Škoda. Mohli by se od Quentina Crispa (úžasný John Hurt) přiučit v umění nadhledu, sarkasmu a sebeironie. Tam kde Mr. Crisp pochybil, tvrdě a sám ze své vůle zaplatil. Za každé své slovo. (11.09.2011)

Kontroverzní osobnost Quentina Crispa, který obhajoval práva gayů, ale taky je při každé možné příležitosti kritizoval, je pro film rozhodně vděčný materiál. Některé Crispovy výroky ale nevzbudily takové pochopení a jeho popularita začala na konci 80. let uvadat a s tím i lehce tempo filmu. Při pohledu na výkon Johna Hurta ale všechny nedostatky rádi odpustíte. Sting Crispa vystihl skutečně do puntíku. (13.02.2010)

Quentin Crisp je bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Jeho ironické glosování okolního světa mi tak trochu připomělo Marka Twaina, který, jak se v mnoha pramenech dozvídáme, dovedl v mžiku nalézt odpověď na sebezáludnější otázku a podat její odpověd tak, že okolí lapalo po dechu. (Dokonce jsem kdysi dávno četl knihu Twainových instantních výroků a moc jsem se bavil.) Crisp, jehož důvtip a sarkasmus si s tím Twainovým v ničem nezadá, měl po značnou část života pohnutý osud. Hrdě se hlásit k odlišné sexuální orientaci v předválečné době je opravdu o hubu. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo jeho nezdolná vůle k životu, ale nějak se mu i přes všechna příkoří podařilo dožít se velmi požehnaného věku. A zaplaťpánbůh, na sklonku života zažil i poměrně "šťastné" období, kdy po divadelních sálech New Yorku podnikl sérii Talk show, které aspoň na krátkou chvíli zajstily Quentinovi uznání, které si jistě zasloužil. A právě o tomhle období je Englishman in New York (volné to pokračování filmu Naked Civil Servant). Dílo plné důvtipu, hrdosti, humoru a přitom všem ještě lidsky dojemné. Děkuji, pane Hurt, děkuji, pane Laxton. (19.04.2011)

Jakkoliv je režijní provedení nedbalé (spíše evidující, než vyprávějící) a osobnost Quentina Crispa vystižena jen povrchně a neproblematicky (jak se mohla /a měla/ jevit svědkům jeho estetismu), výkon Johna Hurta zasahuje takovou silou, že tu proměnu sledované duše v plochou ikonu musím odpustit. Obraz, který Crisp ze svého života utvářel, jakkoliv neproniknutelný a dojem integrity vzbuzující, jistě nebyl jeho skutečnou podobou, a právě v hranici mezi dandyovskou maskou a tváří je smysl takového sebetvorného úsilí. Ostatně - předpokládám, že režisérovi šlo spíše o pietní echo legendy než o její rozrušení, a i to má (i s ohledem k teprve nedávnému Crispovu odchodu) smysl. Ovšem na druhou stranu: v legendách může dandy jen přežívat, zatímco v obrazech svých krizí může – věčně – žít. Ve zkušenosti pádu totiž nezůstává sám – ti, kteří vzlétají, k němu pohlížejí, sami bezpochyby předurčeni podobnému osudu. (20.08.2015)

Sting byl z osobního setkání s Crispem nadšený. Co říká na tento film, netuším. 1) S Quentinem Crispem jsem se seznámil až při sledování filmu. Na jeho život, činnost ani vystupování nemám žádný názor, i když, přiznám se, vykroucenky, byť i duchaplné, moc nemusím. Ani pěkný herecký výkon 69letého Johna Hurta na tom nic nezmění. 2) Film sám mi připadá spíše jako pocta této "ikoně", než jako zajímavé dílo. 2) John Hurt hrál stejnou roli už v roce 1975 ve snímku Obnažený státní úředník. (06.03.2015)