Moon

Když už si pustím sci-fi, tak obvykle sedím se zatnutýma zubama připravena okamžitě film vypnout. Ale u "Moon" se takové nutkání nedostavilo. Je to sice hrozně smutná depka, ale Rockwell předvedl brilantní one-man show a já byla pohlcena jak jeho výkonem (výkony?) tak přenádhernou hudbou a tajuplnou atmosférou. Sem tam i ukápla slza. Ráda bych vychválila i Kayu Scodelario, ale bohužel nedostala příliš prostoru. Zato smajlík Kevina Spaceyho, ten prostě vždycky navodil správnou náladu :) Jasných pět za to, že jsem si sama připadala zoufale a beznadějně (a výjimečně ne kvůli žánru..), když se tak cítil hlavní hrdina. (05.07.2013)

Když já zabrousím do sci-fi žánru, tak je to většinou kvůli někomu a tady to byl Kevin Spacey. Toho jsem sice neviděla, ale aspoň jsem zjistila, že už bych ho poznala i poslepu podle hlasu. Kdo mě ale maximálně překvapil svým hereckým umem, byl Sam Rockwell, který se nehnul z obrazu po celou dobu a ještě si to střihnul klonovaně. Smutné, depresivní, klaustrofobické, ale byla to paráda a obrovská emotivní masáž. Nečekala jsem, že mě něco takového může nadchnout, ale stalo se. A jen tak mimochodem, taky jste si všimli hned na začátku, jak má u svého lůžka ty parádní bačkůrky? Tak mně to silně připomnělo Billyho (taky Sam Rockewll) ze Sedmi psychopatů a tu jeho kouzelnou čepičku. (07.07.2013)

Film bych popsala jako poměrně povedené studentské cvičení, ale (bohužel) mi určitě nijak nevypadávala čelist z pantů. Moon vůbec nedotahuje do konce linky, k jejichž dotažení do konce se svou sevřeností jakoby na začátku zavázal, a slovo "jakoby" je vůbec takové symptomatické pro počínání jeho tvůrců. Že je Sam Rockwell prezident vesmíru víme už nějakou dobu, ale tady mi vlastně přišel nevyužitý, hehe. Největší plus je tak ode mě ve výsledku za hudbu, i když je to taky trochu hlavně proto, že film mi nenabídl nic jiného. (09.04.2018)

Jones nepřekvapuje zápletkou, ani myšlenkou, zato kutí lepší atmosféru než mistr Scott ve velenudném Vetřelci (nevím, prostě xenomorfům nemůžu přijít na chuť), nedopouští se podpásovek jako Boyle ve "wtfakózním" Sunshine a pomalejší tempo dostatečně vyvažuje umírněnou stopáží (umím si představit tvůrce, kteří by nad stejným tématem vznešeně mastrubovali nekonečné tři hodiny a řekli by přitom to samé), tradičně výtečným Mansellovým doprovodem a Rockwellem, který nikdy nezklame. (25.10.2009)

Další z minima kousků, které zdánlivě vyčerpané schéma podchycují svěžím a zaručeným postupem. Pomalé tempo, minimum slov, zdržování se doslovnosti a otázek/odpovědí na obvyklých místech v obvyklé podobě, působivá atmosféra, založená na divákově neskonalé zvídavosti, logický a přitom překvapivý scénář, herecký koncert famózního Sama Rockwella, skromná Jonesova režie, skvostný vizuál (triky, pořízené za babku i kamera) a jako vždy spolehlivě padnoucí hudba Clinta Mansella dohromady utvářejí takřka výtečný celek, při kterém se vám nejednou zatají dech. (17.11.2009)