Svetová invázia

Světové invaze jsem se nedočkal, v což jsem popravdě ani nedoufal, jelikož podtitul filmu zasadil dění do Los Angeles. Co je ale horší, nesledujeme bitvu o město, ale hru na schovávanou mariňácké skupiny s emzáky na ploše asi třiceti kilometrů čtverečních (pro představu L.A. má rozlohu 1290 km2). Takže jednotka se proplétá uličkami, budovami a občas popojede autobusem. Ohromně světové, že?? Dobře, postupem času začínají zpoza rohů, říms a haraburdí vykukovat neforemné části vetřelců a zahajuje se komunikace ráže 5,56 mm v intenzivních nestabilních kamerových záběrech. Avšak hlavně nastupuje fůra patetických dialogů a činů takových rozměrů, že by ji neodvezl ani dampr Liebherr T282B. Tak nějak se navíc všechno děje bez emocí, bez zapálení, prostě mě to nijak nezapojilo, několik scén či záběrů vypadá pěkně, ale nic ohromujícně a já potřebuju, aby mě film s takovým tématem dvakrát třikrát za stopáž položil, ať už monstrozitou, efekty, hláškou... nic v tomhle stylu tu není. Natočeno to není špatně, ale celkově to na mě působí jako chlazená láhev coca-coly bez coca-coly... 70 miliónů dolarů(rozpočet)/212 miliónů dolarů(výdělek celosvětově)/36 miliónů dolarů(čistý zisk z kinoprojekcí) (17.03.2011)

SVĚTOVÁ INVAZE je formálně neuvěřitelně precizní dílo, které by se dalo prodiskutovávat dlouhé hodiny a analyzovat na mnoha stranách, ale pokaždé by se skončilo u toho, že každá složka filmové formy slouží k podpoření ideologické roviny. Jinými slovy: ještě nikdy nebyla zesílená kontinuita užita tak dobře k něčemu tak odpornému, jako se to stalo v případě této extrémně pravičácké (neplést s extrémní pravicí) náborobé agitky. Paul Greengrass naposled použil shaky-cam, aby z liberální pozice poukázal na to, jak média vytvářejí určitý obraz skutečnosti, na čemž se svou měrou podílí i kinematografická díla se svou schopností skutečnost přepsat. Jonathan Liebesman naopak shaky-cam zvolil pro dosažení větší uvěřitelnosti, kdy se nepolemizuje s tím, nakolik jsou věci nám prezentované prostřednictvím různých mediálních kanálů pravdivé. Od sebereflexivnosti se zde posunujeme k sebepotvrzování, což stvrzují vojáky v televizi viděné a následně v akci verifikované záběry mimozemské invaze. Vyprávění se řídí videoherní logikou (rychlé shrnutí výchozí situace, v krátkých medailoncích představeny postavy s minimální možnou psychologií a snadnou rozlišitelností díky jejich typizaci, postup po misích vstříc většímu počtu nepřátel, zatímco se za akce seznamujeme s fungováním světa), což má vést k maximální možné imerzi. Nemáme si uvědomovat celospolečenský dopad něčeho podobného, jak nasvědčuje jednak patřičně blockbusterově epická a nad obrazem dominující hudba Briana Tylera, jednak žánrová uvědomělost, kdy postavy vedou dialogy odkazující k jiným kinematografickým dílům a hereckým osobnostem, sebeironicky se porušují klišé (viz výbuch helikoptéry). Zastírá se tím, že zatímco pozornost odvádí svým netradičním uchopením jisté prvky, jiné - sloužící propagandě - jsou umocněny, až by zelený baret John Wayne zrudnul závistí, když na místo jednoho dítěte je jich rovnou několik, aby mohly být rekrutovány do armády (atd. apod.). Takhle bych mohl pokračovat do nekonečna, ale mám za to, že SVĚTOVÁ INVAZE se může zamlouvat jen třem typům lidí: 1.) zarytým republikánům, pro které jsou podobně historicko-politicky nemístné ZELENÉ BARETY Johna Waynea (u Liebesmana Vietnam nahradil Irák) pohádkou na dobrou noc; 2.) totálním ignorantům, kteří jsou necitliví vůči otázkám filmové formy a významů; 3.) jedincům s velice specifickým smyslem pro humor, kteří se dovedou podvratně bavit na úkor vložené ideologie, a přitom oceňovat vysoké estetické kvality (což o to, ŽID SÜSS je taky v mnoha ohledech z hlediska stylu pozoruhodný). Sorry, nespadám ani do jedné z výše zmíněných skupin. (29.03.2011)

2 a 1/2. Jonathan Liebesman je velmi šikovný realizátor. Technicky je Světová invaze parádní, zvukově i trikově na hraně možností a chytře využívá i paradokumentárních prvků a pseudotelevizních záběrů. Díky tomu by člověk tipoval dvojnásobný rozpočet. Problém bych neviděl ani ve scénáři, který sice připomíná verbovací spot pro mariňáky, ale Abrams nebo Cameron by i z tohohle destilátu apokalyptických a válečných scífek zvládli udělat famózní podívanou. Jenže elitní režiséři jejich typu si víc hrají s vyprávěním, s rytmem jednotlivých scén a netopí se tolik v jednotvárné změti rozklepaných záběrů a detailů. A naplno nechávají vyznít ty nejpůsobivější scény a nejvíc cool momenty. Dovolí vám se kochat. Ve Světové invazi na kochání nebo prožívání bohužel není čas ani prostor. Výsledek se tak hodně blíží uspěchaným a nevyváženým blockbusterům typu Transformers 2 a Terminator: Salvation. (12.03.2011)

No, tak jsme to zase vyhráli. Aby ne, když naši zem (a asi taky naši Zem) chrání US Marine Corps. Kdyby se mimozešťani bejvali trochu seznámili s filmovou produkcí strýčka mariňáka, věděli by, že začínat si něco s nejlepší khaki barvou je krajně hloupej nápad, odvolali by svůj zelenomodrožlutej úsvit, nabrali sluneční vítr do plachet a byli v sousední galaxii než bys řekl Semper Fidelis. Přitom by nemuselo být tak zle. Vždycky jsem si říkal, že bych rád viděl film, kde by nebyla klasicky celá invaze od příchodu vesmírného šmejdu až po triumfální vítězství lidské rasy, ale jen výsek, třeba jako když se točí film o jedné bitvě z 2. světové. Battle: Los Angeles ale přes svůj název je pořád jen klasickým invazním filmem, jen s tím rozdílem, že hrdinou tu není zneuznaný vědec Jeff Goldblum nebo jiný prašivý civil, ale ke všemu odhodlaná, neumdlévající, neustupující a nasnídaná četa mariňáků. I tak by se to dalo zvládnout na slušné úrovni. Hlavní problém je ovšem v tom, že je film natočen ne moc dobrým režisérem podle ne moc dobrého scénáře a s ne moc dobrou kamerou, jen to celé jistí schopná armáda filmových techniků, která pomáhá kamuflovat veškeré nedostatky, logické díry a hloupé repliky. Od neexistující taktiky cizáků v boji přes neschopnost zachytit akční scény alespoň trochu přehledně (škoda vší té promarněné technické práce) po repliky typu "jsi můj malý mariňák". Krom toho jsem tam nějak postrádal tu drtivou sílu cizáků, kteří přece měli převálcovat všechny ostatní jednotky, letectvo i pozemní základny (načež si pak nejsou schopní poradit s naší partou hic, kteří zvrátí zápas ve prospěch domácího týmu). Navíc je tu častá chyba podobnejch filmů - zatímco na začátku jsou emzáci takřka nezničitelní, na konci padají jako hrušky (není btw srdce spíš nalevo?). Když nejsou tvůrci schopni do filmu vsunout atmosféru a napětí vlastními silami, pomáhají si kopírováním toho, co fungovalo jinde (Distrikt 9, Zelená zóna, Vetřelci). Bohužel tím jen zdůrazňují zaostávání za schopnějšími kolegy. Ve výsledku je Světová invaze (i když ten svět zřejmě končí u Santa Monicy) jen docela nudné béčko s nezvykle vysokým rozpočtem. (10.03.2011)

Mnoho lidí přirovnávají film (procentuálně) s ostatními filmovými šlágry a tak si udělám vlastní mix. Vemte si klasiku Mars útočí, odeberte veškerý humor, přidejte hromadu odkazů na neohroženou americkou armádu a vražte tam podprahovou reklamu na rekrutování dětí. Výsledkem je Světová invaze. (10.03.2011)