Volám sa Khan

Ze začátku naivní pohádka kombinující kousky "Rain Mana" a "Forresta Gumpa", která se po první hodině zvrtne v agitku proti rasismu, které se probudilo v pitomých Američanech po osudovém 11. září. Začátek byl ještě docela sympatický a zábavný, stejně jako hlavní hrdina ale smrtící délka a tuny patosu, mě každou přibývající minutu více a více iritovaly a celý příběh a nápad začal ztrácet na své působivosti. Přesně ten typ filmu, který chce být něčím velkým, myslí, že je něčím velkým ale není ničím velkým. (19.01.2012)

Po celou dobu filmu jsem si nebyl jistý, co si o něm myslet. Přiznám se, že chvílemi mi to přišlo i jako propagace muslimství, ale film mi pak jasně dal na jevo, že to tak ve skutečnosti není, a že hraje na notu prakticky každého a všech. Tudíž si každý v něm něco najde. Co už ale bylo úžasné, tak především fakt, kolik lidskosti, radosti, ale i smutku se ve filmu objeví. Takové filmy mám nejradši. Důležité je, aby film, který má v sobě tolik emocí, měl především duši, a tady v tomto případě bych neváhal říct, že má i něco víc, než jenom duši. A to, pěkně prosím, ani ta délka nevadila, i když je u indických filmů normální. Naopak. Příběh Khana, který má důležité poslání, aniž by to věděl, se mi hrozně líbil a přál jsem mu všechno, co si přál i on. Takového člověka by lidstvo potřebovalo jako sůl, aby si uvědomilo, kde jsou hodnoty samotného života. (18.03.2012)

My Name is Khan je absolutně okouzlující zážitek. Kouzlo všech předchozích filmů s Kajol a SRK vedle něj bledne závistí v každém směru. My Name is Khan je odzbrojující, dokáže ve stejnou chvíli dojmout a rozesmát. Z prvního setkání Rizvana a Mandiry jsem si odnesla víc než ze všech těch "oficiálně" uznávaných Casablanc a jiných nedotknutelných. Není větší vyznamenání, než nemoci odtrhnout oči a mít radost z každé minuty strávené s filmem. Za úsměv Kajol šel by světa kraj... A tohle všechno je při tom pouze první třetina, na kterou navazuje cesta po 11. září za prezidentem Spojených států, aby bylo předáno poslání: "Jmenuji se Khan a nejsem terorista." (14.01.2012)

On tomu někdo dal pět hvězdiček? Děláte si ze mě prdel? Dvě a půl hodiny citového vydirání je fakt můj rekord. I když teda první polovina je v podstatě normálně dívatelná a patos se drží na hraně. Jenže po 11. září to jde hodně strmě do háje. Film hraje na úplně všechny strany. Snaží se být tak objektivní, až je to někdy na facku. Nespočet zbytečných zvratů na konci to zakopává ještě níž. Co mělo dojmout, mě pomalu rozbrečelo smíchy. Tohle není Bollywood, ale Hollywood jako vyšitý. Spielberg by měl radost. A ano, dále si obhajujme náboženství, které nutí ženy nosit šátek a dělá z nich méněcenné bytosti. A srovnávání s Forrestem Gumpem by mělo být trestné. (10.10.2012)

Další indická směs, která dokáže i s notně provařeným kořením vytvořit podmanivou směs. Jmenuji se Khan pracuje s klišé nejtěžšího kalibru - Aspergerův syndrom činí z postavy bezelstného génia, skrze jehož obsesivní a doslovný přístup k problémům jsou řešeny problémy nejen USA, ale i celého světa, jeho až roztomilá svéráznost rovněž dává vzniknout velké lásce, kterou nezničí ani rodinná tragédie, a posléze přeroste v jeho statut "miláčka" nejen indické komunity, ale i celého amerického národa. Rovněž jde o dílo zcela prodchnuté ideologií rasového a hlavně náboženského smíru, snahou i přes tragické události vrcholného neporozumění znovu vystavět narušené vazby a vše ukončit v ideálním obraze všelidského sjednocení, který se neobejde bez velkých slov a morálních apelů. V tomto pohledu není nouze o emotivní momenty, které bez potřebné rafinovanosti přímo útočí na divákovy city a neváhají se zvolit zbraně nejtěžšího kalibru (smrt synů a truchlení matek, tradiční vesnice zničená hurikánem, nespravedlivé náboženské útoky). Nedivím se, že skoro tříhodinová nálož obdobných křišťálově průhledných a účelných momentů následujících v rychlém sledu za sebou může někoho znechutit. Současný indický film však má sílu dodat jim podmanivý háv, prodchnout je vyváženou rovnováhou mezi civilismem a živelností, hlubokou tragikou a zcizující ironií. Film tak rozhodně nepůsobí otravně, s postavami se lze díky řadě intimizujících i psychologických momentů velmi dobře ztotožnit, nepřistupovat k nim pouze jako k otrockým prostředkům úsilí dojít k velkému poselství. Navíc obraz Spojených států v indickém pohledu slibuje opravdu neotřelou podívanou, která každou chvíli vytváří dojem obrovského "tavícího kotle", což má jistě i kvality společenské reflexe. Některé spontánní momenty podpořené i prací uvolněné kamery a nečekaných hudebních směsek vnesou něco z bollywoodského náboje, aniž by tím diváka vytrhávaly z prožitku velkého příběhu, dalece přerůstajícího hlavní postavy. Právě díky těmto přednostem film upoutává pozornost po celou sáhodlouhou stopáž a úvahy o tom, že dílo přímo vnucuje svůj postoj a účelně manipuluje s reáliemi a vztahy postav, jsou záležitostí až pozdějšího vystřízlivění po "prohýřené noci", na kterou se jen tak nezapomene. (14.08.2013)