FAME: Cesta za slávou

A tak som sa tešil......( filmy tohoto typu mám rád). Fame absolútne postráda dej, všetko sa točí len na povrchu ( do hĺbky príbeh nenazerá) a postáv - tých je neúrekom, akurát o žiadnej sa nedozvieme nič, čo by nás k nej pripútalo a zdala by sa nám povahovo i charakterovo bližšia. Vlastne sa nebolo na čo dívať......( a moje hodnotenie je ešte aj s prižmúrenými očami a s veľkou dávkou kompromisu). */** (26.06.2010)

Až se mě někdo zeptá co si představuju pod pojmem filmové peklo tak mu odpovím jednoznačně : Fame - Cesta za slávou. Několik spolužáku se vidí poprvé v životě, ale pak příjdou do školní jídelny a každý začně válet an svůj nástroj a jak vše krásně do sebe zapadá co ? Tenhle styl filmů nechci už nikdy v životě vidět. Jasný odpad bez debat. (26.01.2010)

Stručné vysvětlení, proč postavy a drama v remaku nesahají původnímu filmu ani po puchýře po piškotech: Fame měla homosexualitu, chudobu, pochyby o vlastních schopnostech, bezdomovectví, negramotnost - remake se zmůže jen na nechápající rodiče, kteří se na promočním představení dojetím rozpláčou. Fame pracovala s vyhraněnými charakterovými typy, v remaku se jde cestou nejmenšího společného jmenovatele, aby se divák mohl ztotožnit s každou slizce líbivou postavou, což ovšem má za následek to, že postavy splývají do jedné šmouhy. Fame spoléhala na neotřelost a detaily, remake zase na stokrát omletý patos a klišé. Ve Fame byla volba následovat náročný sen vyvážena nelidskou dřinou, nejistou budoucností a ztrátou iluzí, v remaku nemusí nikdo obětovat vůbec nic, páč k dosažení hvězdného statusu stačí spoléhat na talent. A především, ve Fame šlo o umění, v remaku jde právě a jen o tu snadno nabytou slávu. Když se ovšem smířím s tím, že nejvyšší ambicí tanečníků je očividně být v doprovodu ke koncertům Justina Timberlakea, že laciný namachrovaný rap je synonymem pro moderní hudbu a že publikum původního filmu bylo vyměněno za děti obdivující HSM, pak se nejedná o sračku, na kterou by se při troše dobré vůle a zavřeném kuřím oku nedalo dívat. PS: ať si jsem za primitiva, ale cover titulní skladby v podání Naturi Naughton, ač obohacen o trendové melismatické vycpávky (hnusu tohohle vokalického blití se může vyrovnat snad jen jódlování a každá zpěvačka, která to dělá, by měla být umlácena kladivem), má o dost víc energie než originál od Irene Cary. (02.01.2010)

Jelikož už jsem byl zvyklý, že předchůdci Fame alias Step Up (2) se ani moc nesnažili vyrábět příběh, jako ho spíš jenom podkreslovat skvělými tanečními výkony a chytlavou taneční hudbou, napadlo mě o Fame úplně to stejné. Film, kde se několik nadaných dětí snaží dokázat něco víc, budou tančit a zpívat a budu všichni hrozně krásní a talentovaní. Už prvotní chyba byla, že jsem si to opravdu myslel. Doopravdy si chce Fame hrát na nějaké existenční drama, kdy má každý z nás nějaký problém, ale jen díky happyendům všechno zlo světa zničíme a budeme žít šťastně až do smrti. Hlavní chybou jsou nudné dialogy a snaha dát filmu nějakou úroveň. Postavy jsou jen nastíněné, ani jednu z nich si nemáte šanci připustit k srdci, protože jsou všechny dost nesympatické a se svými malými životy chtějí, abychom jim zobali z ruky jejich problémy. Na dvouhodinové rozšířené verzi je skvělý jenom zpěv a tanec, ostatní motivy padají do háje a vytváří jen hustou univerzální hnědou omáčku, která se zaplácává do sebe a rozbředle se válí na předhozeném talíři. Až zas příště bude někdo dělat film o nadaných dětech na umělecké škole, neměl by zkoušet našít těm nebožákům na dres příběh. V takovýchto případech se nenosí. (17.01.2010)

Původní film neznám, remake je ale celkem povedeným, hudebně laděným filmem ze střední, kam všechny ty písně zapadají mnohem přirozeněji než do takového High School Musical. A který je i po vizuální stránce velmi sympatický, takže jako celek utíká velmi rychle. Tolik k pozitivům, jsou tu totiž ještě obrovské "ale". Narvat osudy asi deseti postav do příběhu, který se odehrává během čtyř let, není zrovna nejchytřejší. Než jsem se stačila zorientovat v postavách, dějová linka už se přenesla do druháku, a když v posledním ročníku všichni školu opouštěli, měla jsem pocit, že jsem si z filmu neodnesla prakticky vůbec nic. Postavy jsou totiž docela běžné, některé talentované více a některé méně, v souhrnu však všichni působí dojmem kluka odvedle z běžné čtvrti americké nižší střední třídy. Což vás na jednu stranu nutí se všemi sympatizovat, na tu druhou to ale znamená, že nikdo není skutečně vyhrocený; a pokud náhodou je, v minimálním prostoru, který mu dovolí maximálně jednu osobní scénu za školní rok, se to divák nikdy nedozví. (Kdyby se film více věnoval konfliktu mezi mladou pianistkou a jejím otcem, případně se také více zaměřil na příběh tanečníka a ukázal, co pro něj balet znamená, na škodu by to rozhodně nebylo.) Kolem a kolem z Fame tak vychází možná nejsympatičtější americký hudební film točící se kolem teenagerů za posledních několik let, i kdyby už jen tím, že postavy nevypadají jako vystřižené z titulních stran časopisů, mají větší dávku talentu a jejich život nenabízí jen příjemné chvilky. Více oné dřiny, kterou paní ředitelka v úvodu slibovala a která by mi asi jednotlivé postavy zaryla více pod kůži, by ale na škodu vůbec nebylo. (20.06.2011)