Virtuálna realita

Na to, aby to byl úspěšný (a tedy vůbec realizovaný) seriál je to příliš roztahané. Sází se tu hlavně na budování atmosféry, na dlouhé monology a dialogy, na pocit klaustrofobie a náběh na pořádnou ponorku. To teď ale bohužel na současné seriálové scéně nefrčí. Jak už tu někdo poznamenal, nejvíce by tomu slušela tak 4-6tidílná miniserie. Hlavně v závěru byly nastíněny dost zajímavé možnosti a i když jsem se v některých hluchých místech trochu nudil, na konci mě mrzelo, že na palubě Phaetonu nestrávím více času. // 65% (28.01.2011)

Reality show je pro mě v současnosti pojem, po kterém mám husinu, kdykoliv ho někde vidím. Nejenom, že jsem tím vším přežranej, ale prostě už toho mám neuvěřitelně plné zuby. A co si pak mám myslet o tom, když něco takového zkouší tvůrci zkombinovat se sci-fi právě ve Virtuality. Tenhle film jsem dal vlastně jenom kvůli tomu, že je to Sci-Fi. Dlouho jsem se na žádné z vesmíru nepodíval. A musím říct, že mě nasralo už jenom to, jak je to natočené. No, tak, co jsem taky měl čekat jinýho. (11.10.2012)

Tak trochu logické vyústění střednědobých tendencí televizní "zábavy" - skloubení "umělé" reality show, sci-fi a dramatu, kde ve středu dění stojí vhodně zvolený -rozuměj velmi rozmanitě, aby byl dostatečně konfliktní- vzorek lidské populace, jenž je vhazován do fantasticky-dramatických situací. Tento materiál ještě nabývá na své síle ve chvíli, kdy je divákovi servírován skrz netradiční nelineární způsob vyprávění, tedy skrz introspektivní vnímání jednotlivých charakterů, kdy je třeba celkový pohled na věc skládat jako mozaiku. Navíc není tak podstatná logika děje, jako maximální snaha o dojem realističnosti. A opět se daří ... Ronald D. Moore & Michael Taylor (dva z nejsilnějších koňů stáje BSG) znovu útočí na diváka salvou emocí, pesimismu a deprese. A já se ptám, zda to má smysl, točit seriál, kterým se pomalu a jistě daří stírat 4 zeď, kdy si divák přijde v kolektivu charakterů jako doma, protože jsou to "obyčejní a chybující" lidé vhození do extrémních situací, které řeší racionálně, až to budí dojem realističnosti, a který statečně tne do současných problémů (ať už globálních či společenských), že z nich pomalu stříká krev? Inu pro scífkové emoční masochisty (ano řadím se mezi ně i já) by to byl nejkrásnější splněný sen, kdyby Virtuality seriál vznikl, žel je to zatím ve hvězdách. 80% BTW - hudba, herci a režie ... nadprůměrný televizní standard. (03.08.2009)

Škoda, že zůstalo jen u pilotu. Na 2.str., jak zde někteří píší, otázkou je, za jak dlouho by se mi ten koncept zprotivil. Ale určitě bych šel do toho. Obsazení v poho a vyzdvihl bych hudbu, která je pro mě prostě supr. Duo skladatelek (to se tak často nevidí) dokázalo, že jejich score k Heroes, nebyla náhoda. P.s. rozhodně preferuji scény mimo VR, než v ní. (06.06.2020)

Zajímavé scífko s příchutí westernu, detektivky, TV reality show a 'virtuálního realismu'. Pamatuju si, že po prvním zhlédnutí jsem kdysi litoval, že z tohohle pilotu nakonec seriál nevznikl. Při druhém sledování jsem si teď zase celou dobu říkal, jak jsem mohl tehdy něčeho takového litovat - iritovaly mě všechny mužské postavy (ty ženské jsou fajn), štvala mě nervní kamera a typicky televizněseriálové kecy. Ale je tam i dost zajímavých i vizuálně pěkných momentů a konec se mi opět hodně líbil, takže jsem teď opět zklamaný z toho, že nevím jak to bude (jak to mělo) pokračovat dál, kdo je vrah, jestli vůbec je nějaký vrah, kdo je onen tajemný doktor vstupující do snů, jestli 'matka' Jane zešílí stejně jako 'otec' Hal ve Space Odyssey a hlavně jestli se dva sladcí homokosmonauti spolu vezmou a nebo budou žít v hříchu až k Epsilonu Eridani. Nejlepší okamžik celého filmu je ale každopádně krátká "japonská" virtuální poprocková pecka od Kerry Bishé, jejíž dva díly jsem si už před lety spojil dohromady, měl ji dlouho jako vyzvánění na mobil, no a k tomuhle vyzvánění se teď zase asi na čas vrátím... (21.03.2017)