Pásmo Gazy

Americký tvůrce James Longley, jenž byl před dvěma lety nominován na Oscara za celovečerní dokument Iraq in Frangments (2006), se na Blízký východ vrací pravidelně. Už na jaře 2001 vznikla doslova „na koleně" naturalistická sondáž do Gazy, v té době zmítané vrcholící druhou Intifádou a střety s izraelskými vojenskými jednotkami. Drastickou impresi nahlížíme převážně očima třináctiletého kamelota Mohammeda. Chlapec, který odešel ze školy už ve druhé třídě, aby mohl otci pomáhat s obživou rodiny, tráví většinu volného času tím, že s kamarády hází kameny na izraelská vojenská stanoviště. Jeho strohé vyprávění o pohřbu nejlepšího kamaráda, doprovázené tichými slzami na jeho stále dětské tváři, patří k nejsilnějším okamžikům filmu. Longleyho film je působivý právě záměrnou nezaujatostí, pečlivým autorovým „nezasahováním" do probíhajících událostí. Přímo tak odkazuje na tradici cinéma vérité, kde se dokumentaristická pravda rodí z cílené tvůrčí distance. Longley nám neváhá ukázat otřesný detail zkrvaveného dětského těla v márnici, nemocniční příjem sténajících a zmítajících se civilistů zasažených izraelským slzným plynem nebo (v závěrečné takřka 720 stupňové panoramě) zničené Gaza City na úsvitu nového dne. Trpké útržky z každodenní reality tamního života ovšem postrádají obvyklý voice-over komentář, stejně jako v přímých promluvách jednotlivých postav do kamery absentuje hlas tazatele. Longley přímo nehodnotí ideologické pozadí konfliktu, jen pozoruje. Zajímá jej lidské podloží hrůzné tragédie a autorské stanovisko se v jeho pojetí realizuje nepřímo - například ve scéně, kdy malí Palestinci hází kameny na Izraelce, aniž by je přes vysokou zeď vůbec zahlédli; kameny létají naslepo stejně jako zaslepené a priori argumenty jednoho ideologického přesvědčení proti druhému. Nebo když malý Mohammed lakonicky glosuje: „Chceme zbraně, nechceme jídlo." (Letní filmová škola)