Recenzie (1)
Nejpravdivěji se nám svět otvírá náhodně, ale i když nás šálí, pak se přitom pousmívá s láskou. Krásné, vidomé záběry tohoto snímku zatěžují dýchavičně zpřítomňující se obrazy vnímající bytosti. Jak ona sama svět vidí, netušíme. Vše sleduje kdosi pozorný, ale nestojí snad za pozornost i ti míjení? Před pěti lety – v čase mezi ohoblovaným životem a namořenou smrtí – jsem si sem poznamenal toto: "Pod tento poetický cestovní deník Nobuhika Óbajašiho si znamenám postřeh Theodora Adorna: "Jak málo je empiricky produkovaná subjektivita a její jednota totožná s konstitutivním estetickým subjektem a zvláště s objektivními estetickými kvalitami, o tom svědčí krása četných měst. Perugia či Assisi ukazují nejvyšší míru formy a souladnosti tvaru, aniž to lidé zřejmě chtěli a předvídali, i když se nesmí podceňovat ani podíl plánování na tom, co se organicky zdá být druhou přírodou. Takový dojem podporuje mírné zvlnění kopců, načervenalý odstín kamene, tedy něčeho mimoestetického, co jako materiál lidské práce samo je jednou z determinant tvaru. Jako subjekt spolupůsobí přitom historická kontinuita, opravdu objektivní duch, který se dá touto determinantou vést, aniž to musel mít jednotlivý stavitel na mysli. Tento historický subjekt krásna řídí podstatně i produkci jednotlivého umělce. To, co však ovlivňuje krásu takových měst domněle pouze zvenčí, jsou její vnitřní zdroje. Imanentní historičnost se stává zjevem a s ním se vyvíjí i estetická pravda." Snad jsem dnes již jinde… (3. 8. 2019) ()