Réžia:
Christophe BarratierScenár:
Christophe BarratierKamera:
Tom SternHudba:
Reinhardt WagnerHrajú:
Gérard Jugnot, Clovis Cornillac, Kad Merad, Nora Arnezeder, François Morel, Pierre Richard, Bernard-Pierre Donnadieu, Maxence Perrin, Marc Citti (viac)VOD (3)
Obsahy(1)
Jaro 1936. Městská čtvrť pracovní třídy na severu Paříže, která kdysi mívala své vlastní jméno, ale kterou nyní každý jednoduše nazývá Faubourg. Malé náměstí, pár obchodů, naklánějící se budovy, dlážděné ulice a olupující se fasáda kabaretu Chansonia. V této dělnické čtvrti všichni oslavují triumfální vítězství Lidové fronty ve volbách s nadšením a nadějemi na světlejší zítřek. Mezi sliby nové vlády je i slavný zákon o placené dovolené, která umožní řadě lidí spatřit poprvé moře.
Tři obyvatelé Faubourgu, zaměstnanci showbusinessu a blízcí přátelé, však nesdílí divoké naděje ostatních lidí. Chansonia, kabaret, který je před tím zaměstnával, ukončil svůj provoz o čtyři měsíce dříve a oni tak zůstali bez práce. Pigoil, kulisák, 30 let u Chansonia. Bez práce může přijít o svého 12letého syna JoJo a musí se vzdát plánů na to ho vzít k moři. Milou, horkokrevný osvětlovač a záletník. Symbol „pracující aristokracie“, obratný řečník, který je odhodlán „změnit svět“. Jacky, bývalý nosič reklamy v Chansonia. Poté, co nosil řadu let jména hvězd na vývěsní desce, začal Jacky snít o tom, že jednoho dne bude sám králem kabaretu.
Podporováni místními se tito tři přátelé rozhodnou vzít osud do vlastních rukou: zaberou Chansonii a produkují hitový muzikál, který jim umožní ono místo koupit. Každý z nich má odlišný motiv, ale všichni sdílí stejný cíl: najít novou rovnováhu ve svém životě. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (40)
Velice příjemný hudební film, u nějž nelze nezavzpomínat na Édith Piaf. Některé šansony znějí možná až příliš moderně, ale Jugnotova a Richardova interpretace jim dodává mimořádné kouzlo. Zde je Richard přesným opakem Charles de Boilesve, který ve známé scéně z filmu Snít můžeme vždycky s kamennou tváří zpívá Aznavourovu La bohème. ()
Idilický, téměř pohádkový příběh s dramatickým vyústěním, doprovázený krásnou hudbou. Tempo francouzského filmu je svižné, rychlé, postavy jsou dokonale vykresleny. Paříž 36 ani na chvíli nenudí. Celým filmem se line dobrá nálada a již zmíněná melodická hudba, takže si máte chuť podupávat do rytmu, a to i díky četným kabaretním výstupům. Že příběh není příliš reálný? Vůbec nevadí. Pro změnu to může být alespoň příjemná podívaná. ()
"Přátelství není o penězích, ale jen gesta někdy nestačí.." Na můj vkus Barratierův snímek, řemeslně vlastně naprosto v pořádku a hodně nad průměrem, dává až příliš agresivně najevo svoji nostalgii a stesk po starých dobrých časech, které však povětšinou byly daleko horší, než se nám vlastně snaží namluvit.. Ale to už je ta nostalgie, že ?! Nicméně hudební pasáže bez námitek, ten Wagnerův soundtrack mě navzdory výše zmíněnému posadil na prdel.. ()
V dabingu příšerná záležitost, režisérům už by měl někdo konečně (kamenem) vysvětlit, že opravdu není možné, když chlap s výrazným hlasem (Libor Terš) nadabuje sám deset postav, a to minimálně. Když se oprostím od dabingu, Paříž 36 není ani zdaleka tak silná jako Slavíci v kleci ani tak pro oko líbezná jako Nouvelle guerre des boutons- Knoflíková válka. Námět a prostředí si přímo říkaly o muzikál, čemuž by náhravala odlehčovaná zápletka, to dusno z chudoby a beznaděj odvrhnutého otce z filmu prostě není cítit. ()
Krásný dobový příběh o šansoniérech, lásce k divadlu a velkém přátelství party divadelních nadšenců... Radost, napětí, smích, zpěv..., jak to v muzikálech bývá.... a samozřejmě krásná hudba i když místa vykradená... Jen mě dost naštvalo, že Pierra Richarda nedaboval Petr Oliva. Zasraná společnost SAGA TV! ()
Reklama