Louise-Michel

O filmu jsem před začátkem projekce nevěděl naprosto nic - ani žánr, takže mi trochu utekl začátek - se slovy "co to je kurva za úchylárnu" jsem se prostě nechytal. Až po několika minutách mi to došlo, začal jsem akceptovat fakt, že tomuhle snímku prostě není svaté nic (při útoku na "dvojčata" jsem se málem umlátil) a skvěle se pobavil. Jo, chce to se trochu oprostit od reality a hrát s Kervernem a Delépinem tu zvrácenou hru, ale výsledek je vážně k popukaní. (10.11.2009)

Úvodní scéna v krematoriu mě navnadila svým černým humorem a následující minuty o tom, jak majitel vyběhl se svými zaměstnanci, mi připomněly nedávno zveřejněný případ z Itálie, kde poslal šéf své ovečky na celozávodní dovolenou, během níž přestěhoval fabriku do Polska. Vypadalo to na skvělou jízdu a předpokládal jsem, že se budu rozhodovat o udělení nejvyššího hodnocení, jenže poté, co si zhrzené zaměstnankyně v kavárně odhlasovaly popravu svého šéfa, uhnul film do podivné absurdní křeče, ze které se až do závěrečných titulků nevymanil. Jak mi úvodních deset minut dokonale sedlo, následovaly nekonečně dlouhé chvíle nefalšovaného utrpení. Dal bych odpad, ale uvědomuji si, že Ježíš by utrpení definoval úplně jinak. Prostě jsem si s tím humorem anarchistické dvojky nesedl. Celkový dojem: 15 % za úvod. (10.10.2015)

Zřízenec láduje před očima pozůstalých do poruchové pece anonymního nebožtíka. K tomu hraje internacionála. V téhle scéně je všechno – v pozici zřízence stojí režiséři, mezi pozůstalými sedí divák. Absurdní kremace tabu a korektnosti, fantastické herecké výkony a pythonovsky poťouchlý styl vyprávění. Z téhle frašky by měl, tuším, Francoise Rabelais radost, močení na hlavu systému s grácií a surrealistickou vášní pro nesmyslnost všedního. (03.09.2009)

Ačkoli by nevybíravost zdejšího ataku na kapitalistickou společnost a ekonomické vazby v jejích základech mohla zavdávat k domněnce, že Delépine-Kervern točí pro úzké publikum apriorních radikálů, je jejich humor naopak principielně přístupný všem. Tvůrci se totiž nikomu nepodbízejí a strefují se bez rozdílu do každého. Není to však palba chaotická či neuvážená. Naopak nese nepřehlédnutelné doklady až odstřelovačské preciznosti – každý dokonale vybroušený gag či vtip má své místo v celku díla a současně vypovídá mnohé o postavách i divácích, kteří na něj reagují. Nejen díky dramaturgicky důmyslnému scénáři, směřujícímu k zásadnímu odhalení o identitě hlavních postav, lze "Louise-Michel" označit za podpásovou nuzáckou parafrázi na japícký "Klubu rváčů". Stejně jako deset let starý kultovní titul nabízí i francouzská satira nekorektní zábavu i výstižnou výpověď o dobové západní společnosti (je až k nevíře, jaké množství symptomů doby - od paranoie přes bio potraviny po adoptování dětí z chudých zemí pracháči - dokáží tvůrci ve vyprávění obsáhnout). (10.09.2009)

Občas velmi drsná, nevybíravá komedie, ale občas jen honění ega nad svou výjmečností a podivností. Filmů o pomatených asociálních outsiderech, jenž živoří na pokraji naší "krásné a zářivé" společnosti je dosti a dosti. Louise-Michel tak zkrátka nic nového nenabízí a zkušeného diváka nepřekvapí ani svým cynismem a černočerným humorem. (09.02.2011)