Louise-Michel

Letos mi největší radost vedle formálně progresivních blockbusterů dělají tzv. "malé velké filmy", které ale nejsou oněmi pověstnými festivalovými crowd-pleasery, nýbrž podvratnými a kontroverzními snímky, které vyvolávají rozporuplné reakce. LOUISE-MICHEL jedním z takových bezpochyby je, protože je nesmlouvavá/ý vůči všemu a všem (bohatým, chudým, věřícím, protestantům, ženám, mužům, postiženým, umírajícím, zvířatům...), přičemž všemu tomu černému humoru a satirickému postihnutí problémů dnešní společnosti (ekonomická krize, paranoidní teorie o vládních spiknutích, ekologický způsob života, přistěhovalectví, adopce...) nechybí inteligence. Nevzpomínám si na komedii (i když velice zlou, nesmlouvavou a jízlivou, přitom chápavou a neodsuzující, "pouze" ukazující bezvýchodnost na všech stranách), u které bych mohl napsat, že se dá analyzovat její stylistická stránka (setkáme se zde s celým rejstřík nápaditého využití kamery v komedii, od veliké hloubky ostrosti po práci s mimozáběrovým polem...) a pozastavovat se nad přechody mezi žánry a jejich ohýbáním, celkovou "nevyhraněností" (od titulního názvu po pohlaví hlavních postav až k tělu celého filmu). Překvapení roku a jeden z nejoriginálnějších snímků vstoupivších do naší kinodistribuce, na kterém je patrná inspirace Royem Anderssonem a Akim Kaurismakim (snad jediné "škatulky", ke kterým lze LOUISE-MICHEL alespoň trochu přiřadit). (24.09.2009)

Vydatná dávka absurdního humoru, bohužel v nefungující formě. Tohle prostě Francouzi, oproti svým britským kolegům (Terry Jones a spol.), neumějí ukočírovat. Jako celek je to nezáživné, nudné a je vidět, že se dost tlačilo na pilu. Absurdní humor ano, ale musí to být zábavné, tohle je jen taková černočerná groteska, ovšem uznávám, místy povedená (střelba na štěkajícího psa, žádost o vraždu vznesená na dívku umírající na onkologickém oddělení nebo závěrečná vyvražďovačka, jíž neujde ani malé dítě). (18.11.2010)

Zřízenec láduje před očima pozůstalých do poruchové pece anonymního nebožtíka. K tomu hraje internacionála. V téhle scéně je všechno – v pozici zřízence stojí režiséři, mezi pozůstalými sedí divák. Absurdní kremace tabu a korektnosti, fantastické herecké výkony a pythonovsky poťouchlý styl vyprávění. Z téhle frašky by měl, tuším, Francoise Rabelais radost, močení na hlavu systému s grácií a surrealistickou vášní pro nesmyslnost všedního. (03.09.2009)

Ľavicoví voľnomyšlienkári zotierajú majetnícke nápisy s kapitalistickej almužny amnestií. Francúzsky "audacieux" duet sa oháňa satirickými dýkami a reže až do samého mäsa. Rýchlo, cynicky a neobozreteľne. Licitovať nad zvolenou šablónou tzv. "surrealistického absurdistánu všednosti" považujem za mrhanie času, pretože tá je viac než jasnou ukážkou inteligentnej práce, ktorá sa striafa presne a naozaj do čierneho. No a v Európskom parlamente z toho musia mať vybranný jedinci pomyselnú psoriázu. (19.04.2010)

Než jsem do toho šla, tak mně bylo řečeno, že to bude nářez a šílenost. A bylo to přesně takové. Od začínající Internacionály a přísunu stravy pro Louisu jsem tušila, že předpověď byla zcela na místě. Následoval Michel a jeho Velká medvědice, Malá medvědice, Velký vůz, střelba na terč a já byla mrtvá smíchy. Komedie se sociálním podtextem, která nenáročného diváka nezklame. Jejich hlášky, zjev, upřímná prostota a rozhořčení a s tím související jejich způsob jednání byl režisérskou dvojkou předložený akorátní formou a ani ta ulítlost nebyla v tomto případě vůbec na škodu. Michaelova hláška při jednání s propuštěnými zaměstnankyněmi v jedné boudě shrnula podstatu celého filmu do jedné věty : "Vy jste profesionální. Já jsem profesionál". kdo viděl, pochopí. A za ten závěrečný puntík na konci musím jednu hvězdu přihodit i kdybych nechtěla. (17.10.2014)