Duša Paula Giamattiho

Konečně opravdu klubový film, který osloví ne všechny diváky. Je absurdní porovnávat film s Allenovou tvorbou - autorka přiznává inspiraci jeho filmy, ale stejně tak se podle popisku filmu inspirovala i Jungem a s jeho dílem film nikdo neporovnává. Spíš než k Večnému svitu mi film stylově připomínal V kůži Johna Malkoviche. Je to snímek, který je třeba vidět a v Karlových Varech patřil minimálně k nadprůměru. (12.07.2009)

Paul Giamatti se trápí se svojí rolí v newyorském divadle a vlastně se trápí s celým svým životem. Proto jej upoutá reklama na společnost, která se zabývá extrakcí (a případnou náhradou) vlastní duše. I když Paul zprvu takovéto řešení odmítá, nakonec se nechá přesvědčit, že je toto to jediné řešení jeho existencionálních problémů. Shodou okolností se ale jeho duše stane výnosným artiklem mezi ruskou mafií, a tak musí Paul o svoji vlastní duši pořádně zabojovat ... Když to tak po sobě čtu, tak si musím říct, že šlo o pěknou ptákovinu. Jenže se mi tento film docela dobře trefil do nálady, a tak i kdybych chtěl kritizovat (a jakože bych určitě spoustu věcí našel), tak nebudu. Paulu Giamattimu jeho role (sama sebe) docela hezky padla, a věřil jsem mu první poslední. Samotná myšlenka filmu taky není vůbec od věci (i když zpracování bych si dokázal představit o chlup lepší)... (16.11.2011)

Nerada to píšu, ale tentokrát to ani skvělý Giamatti nezachránil. Rozvleklý, nedotažený, a bohužel nudný fim. Přitom je to škoda, protože nápad nebyl nezajímavý. Navíc dabing J.Ježkové (jejíž hlas nemusím obecně) se k ruské Nině vůbec nehodil - ale to je spíš moje blbost, že jsem koukala na dabovanou verzi. (19.01.2012)

Navnadit pro začátek kaufmanovsky vyhlížejícím světem, následně ještě více nabudit občasnými náznaky kaufmanovského smíchání podivného světa s ještě podivnější romancí v totálně podivném (obrazově, narativně i obsahově vysoce invenčním, bizarním a podmanivém), zkrátka typicky kaufmanovském, výsledku a pak svému slovu ani zdaleka nedostát, to se hned tak nevidí. Pravidla zdejšího světa jsou zoufale nepromyšlená a už vůbec ne dovysvětlená, romance v podstatě neprobíhá a namísto gigantické mozaiky á la Věčný svit neposkvrněné mysli se vám dostane v druhé půli tak fádní, lineární a všehovšudy obyčejné báchorky "chci zpět, čeho jsem se vzdal", až vás pocit jistojistého podvedení zaručeně nemine. Jediný, kdo odvádí skutečně řádný výkon a zároveň se dopouští očekávaného balancování mezi komedií a tragédií je výtečný Paul Giamatti, s přehledem dominující dramatickým sekvencím, ztvárňujícím strýčka Váňu, tak těm tragikomickým, v nichž jeho přeslavný ztrápený výraz (viz. Bokovka, American Splendor atd.) doznal prozatím nepřekonatelného levelu. 5/10 (44. MFF KV - 9.7.08) (17.07.2009)

Duše umění.¬         Z tohoto snímku jsem byl tak bezradný, že jsem se neudržel a podíval se, co o tom jinde, což jinak nedělám. Říkal jsem si, že jsem třeba unavený, a proto nepozorný a neschopný dobře porozuměti. Každý máme někdy slabou chvilku, ale že by ji mělo tolik lidí najednou, je téměř vyloučené: o snímku se píše téměř bez výjimky jako o slabém a nebo pseudouměleckém. A vzpomněl jsem si na jiný snímek o duši, na Animu, kterýžto snímek nepatří zrovna mezi snadno přístupné, pochopitelné, ale který mne dovedl osloviti už tím, jakým způsobem byla věc podána, filmově zpracována, byť jsem mu tenkrát nebyl schopen do důsledků porozuměti. A v tom právě spočívá tajemství umění: promlouvá a vpíše se nesmazatelně do duše, aniž by předpokládalo porozumění coby nutnou podmínku oslovení. Mnohdy trvá léta, v nichž vstřebáváš zkušenosti a nabýváš znalostí, než pochopíš; ale po všechna ta léta pravé umění tě věrně provází coby nesmazatelný obraz, okouzlení, výzva, moc... Takovou sílu měla Anima, o duši Paula Giamattiho mohu říci už s určitostí tolik, že tu sílu nemá; jde o pseudoumělecký snímek se slabým scénářem, a byť by herecké výkony byly jakkoli dobré, duši nenahradí... Zralost, nutná k v pravdě uměleckému ztvárnění tohoto námětu, možná Sophii Barthesovou ještě čeká. (08.02.2011)