Hranice ovládania

Jak to vidím já, běžný divák, resp. filmový "nadšenec" je konzument, který, pokud dostane něco jiného, než co čeká, si stěžuje a křičí, zatímco cinefil (= ten, kdo má film rád a proto se předpokládá, že mu i rozumí) bere v potaz i tu možnost, že chyba může být v něm, nikoliv ve filmu. Proto se vyhýbá citovým odsudkům, nekape z něj frustrace „podvedeného“ zákazníka a využívá možnosti opakovaných shlédnutí. Co mnoha filmovým "nadšencům" vyčítám, je špatná argumentační kultura, nedostatek pokory a neschopnost rozlišovat mezi dobrým a špatným uměním – Jarmuschův poslední film je vším, jenom ne tím špatným. (30.01.2010)

Jim Jarmusch patří k legendám americké kinematografie a má ve světovém měřítku takové jméno, že prakticky nemusí přijímat nějaké kompromisy s divákem a distributorem a může naopak stvořit film k obrazu svému. Na Hranici ovládání je to znát, protože je to absolutně nedivácký film, který udělá radost poučenému fanouškovi, který ví, co od svého oblíbence očekávat a v čem je jeho silná stránka. Tím je vytváření atmosféry kombinací hudby a kamery - tím se podobá např. jinému americkému režiséru Lynchovi. Naproti tomu děj a tempo jsou podružné, naopak se dá říct, že Hranice ovládání je tak pomalá, že může nepoučeného diváka a nedejbože fanouška akční tvorby přivést na hranici šílenství. Na druhou stranu dost dobře nerozumím nelítostným odsudkům a odpadům těch, kteří dokázali nadělit jinému Jarmuschovu filmu Ghost Dog 4 nebo 5 hvězdiček, protože ty filmy jsou prakticky o tomtéž a nasnímané podobným stylem. Jarmusch jenom lehce změnil priority a víc zvolnil tempo. Místy vytváří až hypnotickou atmosféru a směřuje neodvratně k rafinované pointě. Třešničkou na dortu je přítomnost řady slavných herců v epizodních rolích, naopak musím zkritizovat kvalitu dialogů, které opravdu místy zavání pseudointelektuálním žvástem, je to holt taková sebestředná tvůrčí manýra, a stejně tak celé to spiknutí má nereálné rysy, je zkrátka zjevně umělé. Celkový dojem: 75 %. (25.02.2012)

Nádhera... spolu s Hanebnými pancharty nejlepší film, co jsem letos viděl. Fascinovala mě precizní rytmizace filmu (střihu), skvěle a zábavně variované leitmotivy a hlavně perfektní atmosféra, která v sobě mísila napětí mysteriózního filmu a uvolněnost osamělýho víkendovýho výletu za kulturou, skvělé hudební motivy, opravdu vý-bor-ná a vynalézavá kamera... Každá scéna měla svou zvláštní pointu na nějakým místě filmu (ať už před či po), každé setkání bylo sice jen variací těch předchozích, ale současně bylo každé úplně jiné - hlavně díky precizním hereckým etudám "special guest stars". Opravdu síla. Je trochu zvláštní, kolik lidí se nenechalo Hranicemi ovládání okouzlit, těžko se mi to chápe, obzvlášť u režiséra, jako je Jim Jarmusch. Je fakt, že každý jeho film je jiný, ale na druhou stranu - čekal snad někdo svižný film plný situačního a verbálního humoru, u kterýho se ani na chvilku nepřestane smát? Nevzpomínám si na žádný s Jimových starších filmů, kde by tempo vyprávění bylo znatelně rychlejší a frekvence promluv a "hlášek" výrazně vyšší... Možná povídková Noc na zemi... Je fakt, že žádnej z jeho filmů asi není "masovou zábavou", a platí to i o Hranicích ovládání. Já osobně je považuju za další z řady jeho vrcholných filmů. (23.10.2009)

Dvě espressa. Krabička od zápalek. Podivný vzkaz na malém papírku, vždy zapitý kávou a polknut. Vrtulník. Ranní meditační cviky. Návštěva galerie. Různá místa a různě vysoký standard ubytování. Hudba, film, věda, umění, halucinace. Pět různých lidí. V podstatě žádný děj a téměř žádné dialogy. Spíše monology a ze strany hlavního hrdiny slova téměř žádná. Pouze jeho kamenný výraz po celý film. Žádné emoce. Minimalistické, mlčenlivé a přemýšlivé. To je vše. Tak proč mi tento zdánlivě nezajímavý, jednotvárný, bezobsažný a stále dokola se opakující děj přišel tak fascinující? Dokonalá ukázka toho, že i příběh o "ničem" dokáže vyznít jako mimořádné umělecké dílo. Možná mu nebudete ani zcela schopni porozumět, budete přemítat nad jeho hloubkou či skrytou filozofií a významy, ale budete jím uchváceni. Taková je Hranice ovládání. Byla jsem potěšena roličkou Gaela Garcíi Bernala, mého oblíbence již od role v Mexické jízdě. Během sledování jsem přemýšlela nad tím, jaký bude závěr, co se dozvím a jaké bude vyjasnění všech těch podivností. Zároveň jsem však již tušila, že se na konci nejspíš nedozvím vůbec nic. Čekal na mě jen nádherně otevřený konec, který mé mysli nenabídl téměř žádné možné vysvětlení. Byla jsem v sametovém objetí svých dojmů a prožitků a říkala si, že vlastně ani nevím, jestli bych ho chtěla znát. So, WTF was that whole thing about?:) "Občas se mi líbí, když postavy ve filmu jen tak sedí a nic neříkají." (15.02.2012)

Nejslabší Jarmuschův film. Padnoucí oblek, kafíčko a imrvére nahá tlama Paz de la Huerta mně ke spokojenosti ani náhodou stačit nemůže. Tenhle film je svým příběhem vyloženě ztrátou času, kterou jakš takš kompenzuje stylovost, ale kdo by jste chtěli mnohem lepší alternativu, dejte radši šanci Clooneymu. 40% (22.12.2014)