Sedem životov

Muccino je klasický dřevorubec Drnec, tlačí na pilu, aby kmen co nejdřív přeřízl. Pomáhat bližnímu svému je nádherná věc, ale konec tohoto filmu obrátil celé vyznění naruby. Těch několik velmi dojemných scén z průběhu filmu totálně odpálil ten nesmrdutější konec, díky němuž považuju už celý film za bezmála falešný, emočně levný a povrchní, i když to tak na první pohled nevypadá. Ale když si domyslím své vlastní finále, zůstane mi v hlavě krásný vztah s umírající dívkou a slepým klavíristou, který sám o sobě na 3* vystačí. Woody Harrelson, Rosario Dawson a tentokrát pro mě i Will Smith zaslouží pochvalu za dobré empatické vcítění se do svých rolí. Balanc na hranici levného kýče á la Made in China a vcelku působivého lidského dramatu se podařil ukočírovat přesně do scény, kdy se podruhé objeví Smith v telefonní budce, pak následuje scénaristický smrdutý odpad. PS: Na kompletní dárcovství vnitřních orgánů tu máme naše adrenalinové motorkáře, kteří k tomu svou hloupostí vědomě směřují...bohužel. (11.12.2009)

Samotná myšlenka filmu je zajímavá, konec docela působivý (i když v posledních minutách už zase až moc okatě dojímavý), ale cesta k němu je zdlouhavá a značně nezávižná, takže jsem se ho pro samou ospalost málem nedočkala. Film mě zkrátka příliš nebavil, přes nastolené téma se mi zdál o ničem a doják na konci mi to prostě nevynahradí. (30.06.2009)

..potřebuji sanitku! Co se stalo? Byla tu spáchána sebevražda! Kdo je obětí? Já!…. PROČ? ,,Je v mé moci změnit okolnosti!“ Kdo je Ben Thomas? Odkud se sakra vzal? Prvních 30 minut samé otázky a žádné odpovědi. Pak sleduji W.Smitha jako dojemného průvodce štěstím a neštěstím druhých v příběhu plného lásky, viny a vykoupení. Film o ,,muži, který by se rozdal“ bude možná sympatičtější těm starším, než těm, kteří očekávají, že se na scéně objeví kpt. Steven Hiller. A taky těm, kteří se nebojí utratit za kapesníky více než je zdrávo. Aby mne někdo 70 minut záměrně citově vydíral jsem asi ještě nezažil (zajímalo by mne, jak to vypadá v kině :-) ). Velice smutný film pro lidskou duši, kterou se režisér G.Muccino nesnaží vyléčit, ale nahlodat. A tím mi to za Štěstí na dosah vrátil i s úrokama! (19.03.2009)

Nátlak na city nebo jen příběh muže, který chce očistit své svědomí? To je základní otázka, kterou si po zhlédnutí filmu kladu. Konec filmu je totiž jeden velký psychický nátlak na diváka, kdy jen absolutně necitelný člověk by zadržoval slzy. Ale zároveň mám pocit, že tohle dílo nelze vidět jen takto jednoznačně, protože pochopení, o co vlastně jde a co to sledujeme, přichází až v závěru filmu, do té doby je to jen příběh jakéhosi zvláštního muže, který vyhledává různé lidi a snaží se jim v jejich nezáviděníhodných situacích pomoci. Z tohoto důvodu jsou mé pocity po zhlédnutí filmu jaksi smíšené, ovšem to nic nemění na tom, že film je to bezesporu kvalitní, má co nabídnout, snaží se o zajímavý, atraktivní a originální příběh, což se mu také daří. V popředí toho všeho je Will Smith, který umí zahrát kvalitně, o tom už jsem se několikrát přesvědčil, a zde jsem mu vše bez problémů uvěřil, ovšem i jeho herečtí kolegové podávají kvalitní výkony a takový Woody Harrelson i přes svou malou roli mi zřejmě zůstane ještě velice dlouho v paměti, stejně jako celý film, protože tenhle příběh mě opravdu docela dostal. Pokud mám být upřímný, tak jsem po skončení filmu uvažoval i o pěti hvězdách, ale s jednodenním odstupem už to vidím jen na hodnocení mezi čtyřmi a pěti hvězdami, neboli na 90%. A nakonec mě tento film na pět hvězd nepřesvědčil, ale i čtyři hvězdy jsou rozhodně velice dobrým hodnocením. (24.05.2010)

Skutečně dokonale natočený sentimentální film, v kterém emocionální tlak na diváka odkazuje k jednomu ze základních aspektů dramatického umění - vyvolat u diváka silné emoce, v tomto případě nepokrytě skryté za slzy. Jako umělý konstrukt italského režiséra Gabriele Muccinoho upomíná ve své formě v emocionálním ,,vydírání" k tvorbě dánského mistra tohoto oboru Larse von Triera, obdobně silně na mne uměle vyvolaný efekt snímku zapůsobil. Když ovšem přistoupíme na základní princip filmu, tedy že je to pouhá HRA, můžeme percepcí tohoto sentimentálního díla dosáhnout skutečně silné katarze. A v mém případě se vůbec nebojím přiznat, že jsem uronil nejednu slzu. Cíl snímku byl tedy do nejvyšší míry naplněn... (chápu ovšem výhrady některých komentujících kolegů a uznávám výtky směrem k mírné kýčovitosti, která je ovšem u podobně laděných filmů vždy nutným zlem...) Podobné filmy: Štěstí na dosah, Dlouhá cesta (23.03.2009)