Čekání na zázrak

Dnes už mohu říci, že se jedná o modelový film typu "několik postav setkajících se v určitém bodě". Jedná se o několik outsiderů, lidí, kteří neměli štěstí nebo spíš měli hodně smůly, a jejich (ne)malé životní příběhy. Film je celkem příjemný. Musím ale uznat, že bych na něj nenarazil, nehledal-li bych poslední Patrickovy filmy natočené krátce před smrtí. Myslím si, že to ale ztráta času nebyla. Bylo mi umožněno užít si sympatické herecké výkony, z nichž mě nejvíce zaujala postava R. Liotty. Ostatní herci hráli také velice dobře. E. Redmayne mi není příliš sympatický, nicméně do tohoto filmu se hodil velice dobře. Příběh F. Whitakera byl trochu mimo ostatních postav, takže se domnívám, že tam byl zapasován jako kdyby navíc, aby prostě film nebyl jaksi neúplný. Závěrem tedy: myslím si, že to není špatný film a když si člověk chce vychutnávat herecké výkony, tento film může být pozvánkou. (02.03.2011)

Po ceněných mozaikách lidských osudů Alejandra Gonzálese Inarritu (Amores Perros, 21 gramů, Babel) a P.T. Andersona (Boogie Nights, Magnolia), zdá se, by si každý chtěl natočit podobný film. On ovšem koncept vyprávění o tragických životech, které se v závěru osudově protnou, až nezdravě nabádá k vykonstruovanosti. Paulu Haggisovi to se snímkem Crash ještě vyšlo, avšak film To, co dýchám Jeihoa Lee byl pro svou prvoplánovost už jen otravným blábolem. Powder Blue spadá právě do kategorie těchto filmů, avšak opusům pánů Andersona a Inarritua se ani na moment nevyrovná. Největší problém filmu tkví v tom, že při tvoření jednotlivých příběhů se evidentně až moc tlačilo na pilu, následkem čehož jsou jednotlivé osudy méně uvěřitelné, což jim zákonitě ubírá na působivosti. Jedním příkladem za všechny budiž linie mladé dívky, která má smrtelně nemocného syna, kvůli finančním problémům musí pracovat jako striptérka, není si schopná najít trvalejší vztah a otec, o kterém si myslí, že je mrtvý, byl zrovna propuštěn z vězení. Upřímně, takové drama by položilo i Annu Frankovou a z celého filmu je cítit, jak se tvůrci horoucně snaží diváka emocionálně umlátit neustálým přívalem dílčích dramat, přičemž ani jedno z nich není prezentováno dostatečně uspokojivě. Kvantita bez ohledu na dílčí kvality, to je, oč tu běží. Ještě že se jednotlivých rolí chopili talentovaní herci v čele s neprávem přehlíženým Rayem Liottou, klasicky výborným Forestem Whitakerem a nadějným Eddiem Redmaynem. Dokonce i ta Jessica Biel se zde snad poprvé projevila jakožto vyzrálá herečka a tím opravdu nenarážím jen na tu pověstnou scénu, kdy odhalí své přednosti (ta scéna ale na rozdíl od zbytku ale ještě nestačila vyšumět). Veškeré dobré úmysly jsou ale dokonale pohřbeny v samotném závěru, kdy se celé vyprávění nesmyslně odkloní do spiritualistické roviny. Snaha o dojemnou poetičnost se pak ošklivě zvrhne v povrchní citové vydírání, které je pro mě osobně už za hranicí snesitelného kýče. (14.07.2010)

Poslední film Patricka Swayzeho a já ho nepoznal hanba mi. Musím říct, že tyhle lidský protínačky nemám moc rád a na film jsem se díval proto, že sjíždím filmografii Eddieho Edmayneho, jinak bych s nezájmem prošel kolem. Silný příběhy v podobných filmech mě vždycky přijdou udělaný právě proto, aby se ty lidi a jejich osudy různě protli.Samozřejmě má to v sobě velký emoce, ale já se nedokážu odprostit od toho, že podobných filmů je dost a tudíž je to prostě na efekt. Herecky nemám výhrad včetně tance u tyče v podání Jess. (05.08.2018)

Do chvíle, než začne sněžit, se jedná o vizuálně velmi povedený mozaikový film. S pádem první vločky padá i úroveň filmu, v momentě, kdy je taťka zasypán hromadou sněhu a z rukou mu padá fotografie, mně spadla čelist a já v němém úžasu sledovala, jak hluboko je najednou možné klesnout. Z deprese do patosu za necelé dvě hodiny, to je celkem šrumec. Bohužel si ten závěr ani při nejlepší vůli nedokážu odmyslet, nad některé přepjaté scény bych se i povznesla (druhé setkání s transsexuálem je jednou z nejhloupějších sekvencí vůbec, některé její scény by se neztratily v dobré parodii), ale patos nad umělými vločkami neskousnu. (18.08.2021)

Dobře se mi dívalo na nedobré osudy losangeleských občanů nižší kategorie, kteří musí každodenně nést mimo své hlavní břímě ještě vedlejší produkty života neúspěšných, zlomených, osamělých či odlišujících se lidí, přičemž vyhlídky k splnění jejich tužeb jsou dosti mizivé - přesto žádný z nich nepřestává bojovat, i když to na první dojem nemusí být zjevné. Divák je nenásilně vtažen do tíživých situací, jejichž naléhavost graduje skvělým hudebním podkresem, každou postavu si svým způsobem oblíbí (dokonce i Raye Liottu, který, doufejme, přezrál natolik, že nikoho nenapadne obsazovat ho do rolí osudových svůdníků, to by byla dost osudová chyba) a závěr mu přichystá úlevné vydechnutí, skoro jako odměnu za sdílení strázní čtyř lidí najednou. A myslím, že Scarlettino strip číslo bylo tím nejlepším filmovým, které jsem viděla. (30.01.2012)