Červená pustatina

Vizuálně odpudivá a jen velmi těžko snesitelná intelektuálská onanie o tom, jak se přehrávající Monica Vitti dvě hodiny prochází v depkách hnusnou krajinou. Často jsem se přistihl, že jenom tak tupě zírám na plátno a přemýšlím o tom, co budu dělat doma. Tak jsem se profackoval, řekl si, že jsem asi zaujatý (žádný Antonioni se mi doposud nelíbil) a že se zkusím opravdu soustředit a všechno pochytit. Ale vážně to nešlo. To, jak postavy mluví, jak se chovají, to je všechno tak divné, že s nimi prostě nemohu soucítit. A vzhledem k tomu, že v Červené pustině není ani žádný příběh, který by se dal sledovat, ale jen spatlanec metaforických výjevů, bylo pro mě sledování tohoto filmu hotové sebetrýznění. Nikdy mi film neutíkal pomaleji. (22.10.2012)

Vlastně jsem tento film M. Antonioniho vůbec nepochopila... ale mám ráda filmy, které vlastně člověk nemusí a nemůže pochopit - stačí se jimi nechat unášet. A tohle byla hodně depresivní cesta, zvlášť díky zvukové stránce - industrial téměř v každé scéně. I vizuálně jde o nanejvýš cenný klenot. Film, který musí člověk vidět vícekrát, protože napoprvé mu neodhalí vše (nebo vlastně skoro nic). O to je to pak napodruhé či napotřetí lepší a lepší... (24.01.2009)

Žiadna "bella Italia" sa nekoná, no ako vidno, i tak možno nakrútiť krásny film, i keď sa Taliansko mení na odpornú industriálnu krajinu. Táto priemyslom zmasakrovaná mesačná krajina, kde i človek sa transformuje do znepokojujúcej podoby (priatelia pohlcovaní hmlou, resp. smogom) je dokonale anonymná a teda voľne zameniteľná s ktoroukoľvek inou. Človek obdobia neskorej moderny si už v plnej miere uvedomuje daň za pokrok - Antonioni obraz fyzicky chorej krajiny umocňuje psychicky chorou hrdinkou, neprestajnými kvílivými zvukmi (lodí?), alegorickou prítomnosťou lodí a máp ďalekých krajín a hromadou zvláštne štylizovaných záberov (obrovské mračno dymu tryskajúce pod vysokým tlakom démonizuje fabriku ako sopku, hrdinka stojaca pred nekonečným radom bizarných konštrukcií na spôsob bezútešných metafyzických obrazov Giorgia de Chirica...). Veľmi silný film, ale jedna malá hviezdička sa vám v rozľahlej pustatine stratí ľahko. Možno ju niekedy nájdem. PS: Našiel som a pridávam ju. Fascinujúci zážitok. Ten film by sa mal premietať v kostole namiesto omše. (22.06.2005)

Existenciální deprese od Antonioniho pro mě zřejmě nebude úplně ten dobrej šálek kafe, byť námět je komplexně skvělý a výrazové prvky jako je červená barva, dštící spaliny a pustá krajina velmi líbivé. Nudil jsem se i proto, že znuděná vyšší společenská třída a jejich bohémský pofel mi už leze krkem a Monica Vitti na mě působí nepřirozeně. (25.09.2012)

Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho... (11.10.2009)