Náměstí Spasitele

Kdykoliv si na tento skvělý snímek vzpomenu, přeběhne mi mráz po zádech. Velice naturalisticky natočený film. Postava zbabělého Bartka je propracována do nejmenších detailů. Po celou dobu trvání snímku jsem měl neodolatelnou chuť dát mu pěstí mezi oči. Určitě jeden z nejlepších snímků, které jsem na 42. MFFKV viděl. (23.09.2007)

Ještě teď uvnitř pláču... Vztahy jsou zvláštní věc... Umocněno jakýmsi začarovaným kruhem peněz a jejich nedostatku a jejich nezbytnosti, do něhož nás úlisně svádí současný životní trend v podobě splátek, úvěrů, hypoték, školních a jiných potřeb dětí, aby nezaostávaly ve výbavě za svými vrstevníky, jako by náš život redukovalo jen na to, jak na tento začarovaný kruh vyzrát a neztratit se v něm. Nebo lépe řečeno neztratit v něm sám sebe, což se evidentně stalo všem hrdinům tohoto filmu. Nejvíce pak představitelce role mladé matky, jejíž cesta je od samého začátku jen volným pádem do propasti beznaděje, jež nemá dno. Film má otevřený konec, takže je jen na divákovi určit si, kde se ono pomyslné dno nachází. V duchu si přeju, aby ho našla i hlavní hrdinka filmu a mohla se od něj odrazit a změnit své směřování v životě... aspoň trochu toho malého světélka by filmu neuškodilo. Je tam jen jeho odlesk v posledním činu jejího manžela, ale to už bych prozradila více, než by chtěl ten, co se rád nechává překvapovat. A opět nemohu nedodat, jak mě stále nepřestává udivovat, že se podobně silně zpracované příběhy nenatáčejí i u nás. (03.07.2011)

Režisérovi Krauzemu se až mučivě realisticky podařilo odvyprávět příběh ze sídliště, takový jakých znám osobně i z okolí desítky, ale nikdy jsem nebyl přítomen celistvě až takto na dřeň. Ve fantasticky zahraných hlavních rolích herci vyobrazují tři světy - typickou tchýni s nevyřešeným a ambivalentním osobním přístupem k životu, syna slabocha, který o sobě nechává rozhodovat jiné a snachu, jejíž život nepatří nikomu, ani jí samotné. Všem postavám chybí málo vůle ke změně, a když jí dosáhnou, většinou za to platí nebo nárokují nepřiměřenou cenu. Tři osudy, které se navzájem prolínají, ale jakoby byly od sebe vzdáleny nekonečně daleko. Že nedostatek peněz má vliv na rodinné vztahy je známo, ale tady hraje podstatnou roli pasivita, s jakou protagonisti řeší svoje problémy. Lenost a deprese Beaty, nerozhodnost Bartka a schizofrenost jeho matky jsou silnými mocnostmi v jejich světě a neschopnost dialogu pak vyústí v tragický konec. Polský film příjemně překvapil kulturního ducha, ale zanechal v hlavě tíživé myšlenky. (12.02.2008)

Ohromně kruté sociální drama. Ve všech ohledech. Náměstí spasitele se tematicky zřejmě nemůže zalíbit vůbec nikomu, protože destrukce hlavní hrdinky okolím je tak naturalisticky natočená, že divákovi nezbývá nic jiného než postavu litovat, obdivovat, ale jen těžko by se chtěl s ní identifikovat. Náměstí Spasitele je snímkem, který není lehké vstřebat a hlavně sledovat. Příznávám, tyto filmy ve mě nevyvolávají estetické potěšení, ale oceňuji, že se těmto tématům tvůrci nevyhýbají a nepřikrášlují je k obrazu svému. Domnívám se, že snímku se daří postihnout polskou realitu všednosti a stává se tak výpovědí nejen jedné rodiny, nýbrž i společnosti. Snímek je prostoupen společenskými událostmi a vystřízlivění hrdinů z celoživotního snu je nanejvýš hořké, stejně jako vyrovnávání se s minulostí. Ačkoliv postava Barteka během snímku prodělává řadu rychlých proměn o jejichž logice a reálnosti by se dalo velmi pochybovat, daří se zejména díky výbornému výkonu Arkadiusze Janiczeka přetvořit postavu Barteka-otce v Barteka-monstrum. Jeho podmračený, nečitelný výraz, neprojevování jakýchkoliv emocí, řídká mluva a strojové replikace cizích názorů je ztělesním totálního záporného hrdiny, ke kterému divák pociťuje odpor a to je dobře, protože tento snímek chce v divákovi vyvolávat emoce a donutit se zamyslet nad tím, co se vlastně na plátně odehrává... (18.01.2008)

Na MFF KV je každoročně podobných filmů dvanáct do tuctu, a svým způsobem se tam hodí. Ale uvést jej v normální distribuci byl krok vedle, a to i v případě Projektu 100. Podobných lidských tragédií jsou stovky, a skutečně nechápu, čím byla tato tak zajímavá, že se jí dostalo cti zfilmování. Zvlášť když film nenabízí moc jiných kladů. Hlavní ženská postava (úmyslně nepíšu "hrdinka") se v závěru zachová jako idiot, ale hned o pár minut později se její manžel z naprosto iracionálního důvodu zachová jako ještě mnohem, mnohem větší idiot, a do té doby ještě relativně solidní, i když nijak zázračný film, změní ve frašku. A to, že je to podle skutečné události, nikoho neomlouvá, měli si vybrat lepší námět. Ještě se zmíním o hudbě - ve filmu hraje docela pěkná melodie, příjemná a znepokojivá zároveň. Bohužel se neustále beze změny opakuje každých 5-10 minut, a žádná jiná hudba ve filmu není. (23.01.2008)