Svatba s podmínkou

Tak tenhle film jsem původně chtěl vidět jen kvůli krásným očím Marie Drahokoupilové. Moc jsem však nevěřil Pavlu Kohoutovi (kterému talent neupírám, jen mi připadá, že toužil a touží vždy jet na té správné vlně, takže , jak se mi zdá, i v disentu se ocitl mimo jiné proto, že jel zrovna na té správné reformní vlně a rodná strana mu náhle uhnula). Nakonec to bylo ale vcelku příjemné překvapení. Civilně zahraný film. Jinak téměř instituciolizovaný filmový sympaťák Brzobohatý zde hraje playboye (byť v dobové skromné verzi), M. D. děvče, která se zachová jako mrcha z nezbytí, aby se vyhnula feudálnímu systému umístěnek, a (mně neznámý) M. Junášek jako zamilovaný a chápavý klaďas (až trochu nerealisticky chápavý a dušínovský, a herecky nejslabší z hlavní trojice). Ale lehce vyměnit zápletku - namísto domorodky s umístěnkou dát cizinku s touhou po povolení k pobytu – a bylo by to aktuální i dnes. (08.02.2012)

Jednoduchý, ale přitom velmi dobrý scénář, poctivá šedesátková atmosféra, experiment s neherci, enervující hudba a úhledná kamera. Tohle jsou atributy Kohoutova filmu. Nemám nic proti lesu, jen mne poněkud znervózňuje, když stromy opustí svá místa a poskytnou veškeré své síly filmovému umění. Kohout si dal záležet a vybral ty nejhorší mezi špatnými herci i neherci. Zkrátka jedno dřevo vedle druhého. Nejhorší je potichu mluvící a úkosem se dívající Junášek. Škoda, že si Kohout od někoho zkušeného nenechal poradit s castingem. (28.10.2012)

Vdavekchtivých žen není mnoho. ale to jsem zjistil až později, neb jeen čas jsem se pohyboval taky mezi takovými, jiných jsem si moc nevšímal, co naopak se chtěly moc vdát. Ty co moc nechtěly, moc tomu hledání partnera ze svých potřeb nedaly, tak proto nic neudělaly, a nedělají i nadále. Ale dost je takových, co si taky laply jednoho chlapa a už ho nepustily - slovy jedné z nich - ještě hledat dalšího? Doktor mi stačí, a já už si ho omotám kolem prstíku. Tenhle film se moc často nevysílá. Asi i proto, že jsou společensky závažnější témata. Třeba jak udržet divačky při sledovanosti některých seriálů, aby nechodily na jiný program, a tohle slyšet nechtějí. Tedy, že jsou neprovdatelné! (10.09.2010)

Svatba s podmínkou v mnoha ohledech nezapře východisko v české nové vlně 60. let. Černobílá kamera, sázka na přirozené dialogy bez romantizujících momentů, psychologická drobnokresba hrdinů, zkrátka slušný film své doby. Je zajímavé, že pohledná Drahokoupilová byla režiséry systematicky obsazována do rolí potvor. I když to nebylo na prvním místě, film zároveň hodně vypovídá o atmosféře své éry, kdy bylo nutné fingovat sňatek, aby člověk mohl žít ve městě, které si zvolil. Byrokracie a neexistující trh s byty spolu s příkazovým systémem dělaly holt své. Celkový dojem: 60 %. (04.05.2011)

Palčivé psychologické drama po okraj naplněné trýznivou nejistotou, kterou posiluje stálá disonance v setkávání a míjení postav. Rozdílnost lidí, jejich nepřeklenutelné nerozumění si, bloudění člověka v sobě samém, to vše zde vygradováno zakládá neútěšný obraz moderní doby, ale předně věčnou osamělost člověka, jeho rozbití do mnoha tváří, povah, tuh, které se ozývají v závislosti na vnějších podmínkách: dojem štěstí, slasti, úspěchu, změny k lepšímu… hněte stále znovu a znovu člověka či jeho masku, a tato nestálost vzbuzuje strach. To je nejzřetelnější na postavě Vlastimila, oscilujícího mezi patologickou introverzí a (sebe)vražednou (sebe)jistotou, přičemž každý z těchto pólů zneklidňuje a dává tušit nástup nějaké intimní katastrofy. Filmu se nedá upřít přesvědčivost ani nálada, na prvním mají hlavní podíl herci (skvělý je především dočasný pár Junáška a Drahokoupilové), na druhém citlivá kamera a skvělá Simonova hudba. Na druhou stranu filmu ubírá absence pevnější kompozice, která by ještě mohla psychologickou kresbu symbolicky prohloubit – například nějakým vhodně zvoleným rámcem. Právě finále snímku poněkud zrazuje celek jistým alibismem: je přeci jasné, že Vlastimil (vzdor férovému rozloučení a vlastním slovům) se nijak neproměnil, že je jeho "marnost" věčná (což částečně naznačí neklidný Vlastin pohled směrem k oknům), banální záběr na odcizené ulice nenahradí psychologickou stavbou filmu podmíněný, scelující "antonioniovský" výkřik, když už ne v jeho plné hrůze konkrétního klesání, tak alespoň v gestu, které by masku předešlých "heroických" minut sňalo. Nikdo se nepoučil, nikdo se nezměnil, vše se nezadržitelně hroutí dál - jako v expresionistické básni. (27.06.2011)