Núdzový východ

O člověku a jeho schopnosti vycházet s druhými. Zvláště s těmi, se kterými je každý den. Většina příběhů končí svatbou, ve skutečnosti právě jí to největší drama začíná. Každodenní koloběh, dělat "atraktivní" práci (ten záběr kravaťáků na nádraží, huh), budovat rodinné hnízdo, předstírat zájem o hromadu plků. Největší životní prohra je neupřímnost k sobě samému. Neříkat, že něco chci, ale že to "chci pro tebe". Ale je to schopnost zraňovat druhé, ve které jsme my lidé dokonalí. Bourat cizí svět, představu o vlastní důležitosti, nedopřát druhému pocit, že pro mě něco znamená. A vím, že žena je v tomhle boji silnější, protože pro vítězství je spíše schopna přejít hranici, za níž už je sebezničení. Tak jako tady, v hodně surovém závěru. Jedna z památných myšlenek filmu: "nechtěl bych být tím dítětem." Dítě nenávisti, jaká je to cesta k citovému deprivantství. (09.02.2009)

Instantní deprese, která točí na kolovrátku ten nejzajetější pohled na padesátá léta. Nouzový východ nepřidává v podstatě nic k tomu, čím se listuje v každé společenskovědní knihovničce, uvažuje jen v prověřených intencích jiných děl, od beletrie, přes Betty Friedan až po pár minut z Hodin (i ty přitom stihly vyjádřit vše, co museli Mendes a spol. polopaticky vysvětlovat celé dvě hodiny). Tahle látka možná měla smysl v šedesátých letech, dnes je ale už notně oprýskanou sondou do dávno probádaných končin. Teritoriem dobrým leda pro skoro-divadelní exhibici, s neomezeným prostorem pro herce, které v mezích "filmovosti" drží jen řemeslně skvostná a rytmicky vychytaná Mendesova režie. Nezapírám, že užvaněné filmy já obecně nerad. Nevím, proč se musí vše hlasitě deklamovat, proč opakovat každou myšlenku, proč ji do zemdlení převalovat v ústech, prostě zaklínat se do literárního výrazu, kdy se všechno říká nahlas nebo se to polopaticky vyobrazuje, namísto toho, aby se prostě konalo - zavání to impotencí jak postav, tak autora (viz Na dotek nebo méně Tajemná řeka). Nouzový východ je opravdu vzácným reliktem, jenž kloubí prvoplánovou a přespříliš hladkou mendesovskou rutinu (vždyť i ten konec jsme už dvakrát viděli!) a velmi doslovné psané slovo. To pracuje i s postavou blázna, co na rozdíl od ostatních všechno vidí a nebojí se o tom mluvit... což je vyprávěcí prvek, který možná fungoval v renesančních alegoriích, i v dnes už tak krotkých filmových podobenstvích z 60. let minulého století, ale dnes? Dnes už je takový postup naivní. Anebo rovnou blbý. (04.02.2009)

// Jako cením si toho, že závěr byl snad ještě větší psycho než u Gone Girl, řemeslně tomu pak navíc nejde co vytknout. Jenom asi zkrátka nechápu, proč vůbec analyzovat vztah, kde ani jedna postava není sama o sobě zajímavá, ze kterého necítíte lásku na začátku, uprostřed, ani na konci, a který se ještě navíc odehrává v éře, kdy ty vztahy a vůbec postavení muže a ženy stály všeobecně za nic. Emocionálně prázdné, jako celek navíc zbytečné. Holt 500 dní se Summer to furt řeklo nejlíp. (03.01.2020)

Pokud každý den docházíte do zaměstnání, které vás nebaví, netěší, pokud máte pocit, že vám život jednotvárně protéká mezi prsty, pokud si myslíte, že – slovy jedné z postav – pouze utíkáte před beznadějnou prázdnotou života tady a pokud sbíráte odvahu s tím už konečně něco udělat, tak tenhle film vás vnitřně smete. Emocionální pecka, která má mnohem blíže k ´Americké kráse´, než se na první povrchní pohled jeví a to díky dilematům, které musely řešit hlavní postavy v obou filmech (i když hlavní motivace byly rozdílné). A ty mezilidské vztahy, které se během filmu s neskutečnou silou vyhrocují, vás přidusí jako oprátka kolem krku. Film, který co do emocí a hloubky strčí do kapsy všechna vztahová dramata za několik let dozadu. Dle mého nejlepší Mendesovo filmové dílo s velkým D. (31.12.2008)

Ten film by obstal aj ako iba samotna studia porovnania s Titanicom - cim myslim to, co Leo s Kate ako filmovy par predstavovali svojim vztahom voci spolocnosti v oboch filmoch. Revolutionary Road ukazuje, ako mladicke sny mozu tvrdo narazit, ako sloboda moze byt uvaznena, idealy zaslapane vlastnymi chodidlami a ako sa s nadherneho a aj pre okolie hodnotneho kvetu lasky stava burina, ktora zivot okolo seba dusi (dokonca aj postavy Kathy Bates - co by ciastocneho katalyzatora osudov ustrednej dvojice maju do bodky opacne charakterove vyznenie). Tento film vsak smerom ku mne obsahoval az neprijemne vela momentov, v ktorych som ciastocne nachadzal spojitosti s vlastnym zivotom (uvahami i strastami) az do miery, ze som miestami musel uhybat pohladom a vnutorne sa triast neprijemnym mrazenim. Parkrat som sa dokonca pristihol, ze by som bol velmi vdacny, keby ma tento film nechal emocialne chladnym... . (01.01.2009)