Control

Ocenění: BAFTA - Cena Carla Foremana pro začínajícího tvůrce MMF Bratislava - herec (S. Riley) British Independent Film Awards - britský film, režie, vedlejší herec/herečka (T. Kebbell), začínající tvůrce (S. Riley), Cena Douglase Hickoxe MFF Cannes - Zlatá kamera (čestné uznání), Label Europa Cinemas, Prix Regards Jeune Chicago International Film Festival - herec (S. Riley), scénář FF Hamburg - film .......Scénář : Matt Greenhalgh podle autobiografie Deborah Curtisové. Kamera : Martin Ruhe. Hudba : Joy Division a New Order - ve filmu mimo jiné zazní - Iggy Pop a jeho Sister Midnight http://www.youtube.com/watch?v=zUN8qRtPzWg (01.05.2011)

Pre tentokrát je Anton Corbjin tým, kto stratil kontrolu. Postava a krátka žitná dráha Iana Curtisa je bez váhania skvelý, melancholicko šťavnatý námet priam vyžadujúci filmové spracovania a to väčšou škodou je, ako zmätkovito to celé na vo filmovej podobe dopadlo. .......... Dosť nepríjemne pôsobí tónovanie tempa filmu, rozrušené neplynulým, skákavo hektickým sledom obrazov/scén, ktorým by častokrát prospeli plynulé premostenia namiesto disonantných, ostrých skokov. Nielenže vytvárajú dojem rytmickej zbrklosti, neusporiadanosti filmovej reči, ktorá akoby rýchlo listovala medzi kapitolami a rušivo vynecháva prirodzené prechody, ale naviac absolútne nekorešponduje so snahou docieliť melancholický pulz snímky. Kvôli tomu pôsobí film v útrobách rozrušene, akoby sa snažil takouto nenápadnou cestou sprostredkovávať epileptické mykania sa, čo myslím vôbec nepatrilo medzi jeho cielené snahy a motivácie. Spomenuté prechody mohli okrem skoordinovania narácie plniť funkciu sprostredkovateľa obrazov kŕmiacich, v danom prípade veľmi dôležitý, atmosférický ráz filmu, oveľa lepšie, než dosť samoúčelné zvolenie monochromatického obrazu. .......... Naopak si film skvelo počína v častiach venujúcich sa čisto hudbe. Muzika Joy Division je nadčasovou dominantou na rockovej scéne za posledných zhruba 30 rokov, na čo sa režisér a celé jeho dielo až priveľmi spolieha. Pasáže z koncertov sú spracované zo všetkých najlepšie, hlavne vďaka tomu, že stoja najmä na samotnej hudbe a obraz je už len akýmsi doplnkom, príjemným nie na vytváranie, ale dotváranie zážitku. To je, nanešťastie, jav typický pre celý film. CONTROL sa nejaví ako svojbytné dielo sugestívne rozprávajúce životopisný príbeh podkreslený skvelou hudobnou zložkou. Skôr ide o vágne (opäť narážam aj na samoúčelnú monochromatickosť) atmosférické doplňovanie akého-takého kontextu a podhubia k jednotlivým skladbám, ktoré znejú hlasnejšie, než dejové línie medzi, či skôr až pod nimi. ......... Pre Curtisa boli jeho texty katalyzátorom stavov, ktoré prežíval. Jednalo sa o akési špice jeho duševných rozpoložení, sprostredkovaných v perfektnej hudbe. Corbjin sa vo svojom filme akoby spolieha na skladby, ako na špongiu, odkiaľ sa všetka tá silne kumulovaná emocionálnosť vyžmýka do slabej rekonštrukcie udalostí, ponúkanej jeho filmom. .......... Keďže sú pri sumarizovaní celkového záverečného dojmu všetky spomenuté neduhy naďalej ututlávané do popredia stavanou hudbou, čo samo o sebe môže byť ďalšou položkou na zozname neduhov, vytvárajúcou však senzuálne narkotikum, stoický stav prímeria, naďalej sa jedná o v priemere príjemné filmové dielo, ktoré však malo oveľa väčší potenciál, než byť " v priemere príjemným". (25.02.2014)

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division. (26.02.2008)

Vizuál vládne! Ale dějově to občas vázne a napříklád druhá půlka filmu už mě trochu nudila. I když kouká se na to hezky a spousta momentů je výtečných (obzvlášť některé rekonstrukce koncertů Joy Division, ze kterých mrazí). Pokud se podíváte i na 24 HOUR PARTY PEOPLE, budete mít kvalitní vzdělání! 70% (09.04.2008)

Ian Curtis je velice interesantní osoba a to tvrdím, přestože mi Joy Divison moc neříkají a celý jejich žánr jde potichoučku kolem mě. Navíc Anton Corbijn nestaví pomníky a ani nekorunuje padlé krále. Naopak k látce přistupuje s otevřenou civilností, čímž u mě získává body navíc. Velice ztísněná biografie. (10.04.2008)