Max Payne

Doslovné peklo. Celý film čekáte na něco, co nakonec nepřijde. Není to ovšem vaše chyba, protože v tomhle snímku není absolutně nic co by bylo hodno vaší pozornosti. Celou stopáž se líně táhneme po více či méně digitálních interiérech, čekáme na jakoukoliv akci a ukájíme se tak alespoň občasnými homoerotickými motivy (to pocení je slast). Příšerné finále se nese v duchu nejtvrdšího devadesátkového CGI a vypadá tak strašně, že z toho nakonec vážně může být metafora pro to, že drogy jsou zlé, špatné a způsobují hrozné stavy. Naštěstí je čemu se smát. Marky Mark jede na sto procent a kolem je spousta ksichtů, ke kterým si dosadíte jméno až podle databázového záznamu. Jako třeba mix Aleca Baldwina a Jeffa Bridgiese – Beau Bridges, který hraje onu těžce vypolohovatelnou figuru, jež je napřed hodná, potom zlá a i ten nejpomalejší divák v tom má už od dobré půlky jasno. Nebo ten chlápek, ze kterého teče pot, hrál v Prison Breaku a Homer Simpson by o něm prohlásil, že mluví mexicky. A ne, není to Chris O´Donnell, ten hrál totiž Robina v Batmanovi a Robinovi! V půlce filmu si nejspíš přestanete kousat nehty nudou, protože Marky Mark vypálí šest kulí do šesti dveří (četl jsem tě až potom Civale!) a rozbuší naše srdíčka chtivá násilné estetiky. Pak je zase chvíli ticho, aby se následně v samotném závěru ukázalo, že absence akce byla vlastně požehnáním. Kdybych to viděl v roce 91 na videokazetě, moc by se mi to líbilo a udělal bych si z toho malou legendu. // Interní komentář: Jakoby se na plátně dvě hodiny proháněl AGO s POMOvým kabátem. (30.03.2010)

Poslední roky patří mezi povinné součásti podzimní filmové sezóny béčkové adaptace videoher a tak po Doom (2005), DOA: Na život a na smrt (2006) a Hitman (2007) letos přichází Max Payne. Stejně jako v předchozích případech film představuje snůšku žánrových klišé a trendů aktuální sezóny. Tak jako Hitman vykrádal Bourneovu sérii, Payne zase přebírá postupy ze Sin City a 300: Bitva u Thermopyl – konkrétně stylizaci obrazu do kašírovaných kreseb. Chvíli tak zaujmou ostré obrysy objektů, nadreálný sníh a ponurost postranních uliček v zimní noci. Ale pak už jen vše přebíjí jedna klišovitá scéna za druhou, sterilní drsňáctví Marky Marka a naprosté nevyužití potenciálu hry. Místo dusného a příslušně vypjatého noiru je tu jen pateticky podaný tuctový příběh s nepřekvapivým zvratem a osudovost i jiskření vztahu dvou hlavních postav hry vystřídalo mládeži přístupné asexuální parťáctví Maxe a Mony. Film je plný postav na jedno použití, což se vztahuje i na Monu, která pouze hrstce scén dodává vypjatost svými řečmi. Překvapivé je, že film nevyužívá základní trademarky hry – noirový voiceover a extrémní zpomalení času při přestřelkách (k umocnění nesmyslnosti filmu se zpomalení využije v jediné scéně). Možná to svědčí o špetce rozvahy na straně tvůrců, kteří asi na příkladech Sin City a Sejmi je všechny pochopili, že ne všechny komiksové a videoherní praktiky lze uplatnit v narativním filmu. Ve výsledku lze říci, že filmový Max Payne má od všeho trochu, ale od ničeho dostatek (pouze v případě Markyho unylosti; té je nadbytek). Na detektivku je příliš tuctový, na mystery film příliš racionální, na akčňák má málo akce (navíc naprosto nedynamické) a na drsný thriller příliš podpantofláckého hrdinu (nezemře jen proto, že mu to nakáže duch manželky). Jako hloupoučká popcornovka pro děcka okolo dvanácti let milé (ovšem pozoruhodné poselstvím, že drogy jsou sice obecně vzato špatné, i když jako prostředek ke zlikvidování padouchů je lze ospravedlnit). (17.10.2008)

Člověk, který proletěl oběma díly Max Payne rychlostí světla, se pokusil vystihnout celou podstatu hry. Výsledek? Stylizovaný a krásný obraz bez smysluplného obsahu. John Moore dokázal vytvořil vzhled, který má k dokonalosti krůček, ale na vše ostatní bohužel zapomněl. Je to smutné, protože z počítačové hry šlo těžit mnohem více než využití dnes již klasického komiksového vzhledu a jmen postav. Obsazení je na první pohled zajímavé, ale naprosto nevyužité a i když se režisér snaží vás děsit vzhledem jedné postavy, o pár minut později zemře trapnou smrtí a vy z toho nic nemáte. Scenáristickou beznaděj podtrhuje také příběh, plný klišé a nelogický, který neobsahuje ani jediný inteligentní a nečekaný zvrat. Pro milovníky filmu ještě jedno zklamání. Právoplatný bullet-time, který jsme tak ve hře milovali, se zde objeví cca v druhé půlce filmu a to regulérně asi třikrát (z čehož první setkání je spojení trapnosti a neschopnosti všech zúčastněných... střílet na někoho kdo je pod vámi a minout ho o cca 10 metrů...). Herci nejsou tak špatní, jak někdo říká a ani Mark Walhberg není nijak špatný, ale nedostal potřebný prostor ani možnosti, o čemž by taková Olga Kurylenko mohla mluvit své (svou povinnou "nahou" scénu naštěstí má). Sečteno podtrženo, milovníci hry budou kromě vizuálu dost zklamání, ostatní budou koukat, co se jim to vlastně snaží režisér říci a kdo vlastně je ten Max Payne a proč má jeho jméno na někoho stejný vliv jako plané neštovice... PS: pokud to někomu chvílemi přišlo, jako reklama na současnou seriálovou vlnu(Prison break, Heroes)... nejste sami, kterým to přijde ;) (05.11.2008)

Zřejmě největší zklamání roku. Payne je dokonale nezvládnutá adaptace hry. Moore se tak vyrýsoval přesně podle mých předpokladů. Akce je nádherná. Syrová, úderná, dynamická a mohutná. Atmosféra není špatná, ač ten sníh není zrovna podle mých představ, ovšem co se absolutně nepovedlo je to co vlastně film chce říci. Chvíli se to tváří jako krvavá noir jízda (pozitivum) a o minutu později zde máme Akta X křížené Matrixem (negativum). Moore se v tom dost plácá a koncept hry mu jaksi uniká. Nabízí se zde přímo otázka jestli hru vůbec hrál. Celý příběh je dost brutálně poupravený. Jako vášnivého fanouška gamesy mne potěšily různé drobnosti a odkazy na hru (Alex, klub Ragnarock, scéna s rodinou). Na druhou stranu jsou to bohužel pouze jen odkazy, které ve výsledné kompozici nehrají prim. Především Ragnarock zůstal trestuhodně nevyužit, stejně tak jako scény na konci filmu odehrávající se v mrakodrapu, čemuž je ve hře věnovaná v podstatě celá třetí část. Některé počítačové finesy byly naprosto zbytečné a absolutně neseděly do filmu a více než dost mi chyběl bullet time a dvě Berrety v rukou Maxe (nepřesvědčivého) Wahlberga. Účast Olgy Kurylenko jsem doteď nepochopil, takže za co to ještě solidní lehce podprůměrné hodnocení ? Za již zmiňovanou akci, kterou Moore umí ! Za to, že to mohlo dopadnout ještě mnohem hůře, za fakt, že ač Moore nevěděl s jakou látkou má tu čest, popral se s tím solidně a nastrčil do filmu alespoň pár odkazů a asi hlavně a především za Milu Kunis a její Maserati. (10.01.2009)

Soundtrack Marco Beltrami a Buck Sanders: 1. Max Attacks - Original Score ,2. Investigation ,3. Payneful Piano ,4. Colvin Quivers ,5. Dethlab ,6. Storming The Office ,7. No Respects For You ,8. Lupino Spreads His Wings ,9. Max Returns Home ,10. Factoring Max ,11. Window Payne ,12. Dark Heaven ,13. Vote for Dennis ,14. BB's Maxim ,15. Max Marches On ,16. Heaven To The Max ,17. Topless Fanfare , (18.05.2011)