Orel kontra žralok

Bože díky, žes mi dal rozum! I když, kdoví, proč nikdo nesní o tom, že by chtěl být škaredé, přehlížené a opovrhované pako, kdo to tak nastavil? Přitom má tolik co nabídnout... někomu přesně takovému. Potud v pořádku, neboť i outsideři jsou různí a mohou se báječně doplňovat, podstatné je, že se poznají i v davu a jsou k sobě vzájemně přitahováni, pak mohou žít vcelku spokojený, loserský život. Tragédie nastává v okamžiku, kdy si jeden z nich umane nastavit laťku výš, než může přeskočit, rozhodí pohodu v komunitě a svou pozici usadí na totální dno... takového jedince může zachránit už jen bezvýhradná, pravá láska :-). Přes prvotní zdání nenáročné jednohubky k rozptýlení teď moje rozvířené zážitky pomalu dosedají a já si zpětně uvědomuji, že to, co jsem viděla, bylo něco extra, a nemyslím tím jen rozsáhlou sbírku uměleckých kýčů, kterým jednoznačně vévodí vskutku ohyzdná svíčka ve tvaru ruky, ale celou nevšední společnost spokojených zoufalců, co nemají zapotřebí pomáhat si pitvořením a přitom jsou tak roztomile přesní, třeba jako dementní úsměv Masona Hutchinsona, nejlepšího hackera, co náš hlavní tragéd zná... Good job, Taiko Waititi! Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (15.04.2015)

S tímhle zvířecím duelem mám podobný problém jako s Taikovým Jojem/Jojoem. Na to, aby mě dění na plátně opravdu emočně zasáhlo (a munici na to oba filmy mají), odvádí Taika mou pozornost bizarními situacemi a postavičkami, které jsou na hranici uvěřitelnosti. A u Orla kontra žraloka stačilo málo. Jít do traumat téhle divné rodiny dřív a hlouběji, víc si připravit a podložit posun hlavních postav a míň se soustředit na absurdní humor. Jemaina miluju dlouhodobě, ale těžko mu pak věřím hluboké emoce, když se většinu času chová jako idiot (myšleno medicínsky), který by měl být v ideálním případě nesvéprávný. Z těchto důvodů i potenciálně tak silný, vtipný a očišťující momenty, jako je napadení vozíčkáře, vyzní jenom na půl. Škoda, potenciál to má velký. Nakonec je to ale jenom nadprůměrná dramedie o tom, že i divný a dementní a zlí lidi mají nárok na lásku. Tři nahnilý jablka, který jsou skoro čtyři....ale fakt těsně. (26.08.2021)

Myslel jsem si, že jenom loser jako já dokáže ocenit tak povedený film o loserech s velmi originálním a neokoukaným humorem. Jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že to má zde na csfd poměrně vysoké hodnocení. Tato komorní záležitost se pyšní hlavně dobře napsaným scénářem, skvělou hlavní představitelkou a uplně úchyvtným humorem viz. hra Fight man, kompjůtrovej hekr, awesome oblečení atd., to byly fakt špičky:-) Novozélandská kinematografie si pomaličku ale jistě získává můj obdiv. (21.01.2008)

Možná jsem to úplně nepochopil, možná jsem se na tento filmek jen špatně vyspal. Nesedlo. Dokoukal v pohodě, zasmál se, nejednou dojal. Lily byla neskutečně čistá duše a film pro mě na ní stál. Jarrod na mě působil až moc vyumělkovaně. Konec velmi silný, jak to umí T. Waititi satiricky vyobrazit. Jeho styl žeru, tady jsem ale lehce narazil. Krátká stopáž ale nudu víceméně odrazila... (20.09.2019)

Strašně mě štve americká indie scéna s kreslenými titulky a ruční kamerou zachycující život na předměstí (viz Juno), tohle je ale jiné kafe ... Ve své podstatě jednoduchoučký film o několika zvláštních až lehce retardovaných lidičkách, dokonale suchý humor místy přerůstající do potrhlého dadaismu, slunce, seno a pár kiwíků. Krása. (18.03.2009)