Deník mrtvých

Nejnovější film z Romerovy zombícké série oceňuju jako vzácný příklad velmi razantního a angažovaného nezávislého hororu. Celý film je pojatý jako pravdivá reportáž o šířící se nákaze zombies točená výhradně videokamerou málokdy viděného hrdiny, studenta režie, s občasnou výpomocí jeho přítelkyně a členů štábu, se kterým před vypuknutím nákazy točil studentský horor o mumii a blondýně. Tam, kde svého času skončila ZÁHADA BLAIR WITCH – sobeckou hrdinkou, svou posedlostí filmovou "pravdou" občas nesnesitelnou –, Romero pouze začíná. Smysl počínání hrdiny obestírá clona ambivalence: až do konce se pohybuje na škále mezi prorokem a šaškem. Romero konkrétní způsob používání média kritizuje – nadužívání kamer v našich životech, kdy (slovy jedné z hrdinek) se vlastně přestáváme dívat, kamera v rukou „neutrálního“ pozorovatele se stává fetišem, násilí zaznamenané (místo násilí bezprostředně zažitého) se pozorovateli odcizuje, on se stává voyerem, násilí vzrušením –, zároveň však hlásá jeho evangelium. Pravda začíná tam, kde mainstreamová média končí, a pravými adepty jejího objevování jsou mladí nezávislí filmaři a bloggeři – pokud se jejich touha po pravdě nestává pouhým "uploadovacím" fetišem. Pravdou je, že Romero se občas jeví jako mírně iritující karatelský „páprda“, viz spíš mechanicky přilepený apokalyptický dovětek zpochybňujíci, zda si lidstvo vůbec zaslouží být zachráněno, odkazujíc tak na podobně laděnou pointu NOCI OŽIVLÝCH MRTVOL. Taky úplně nerozumím americké paranoii vůči vlastním oficiálním médiím; film spekuluje v tom smyslu, že by oficální média pravdu o domácí nákaze zastírala (že by narážka liberála na Irák?). Přesto si myslím, že Romero nesklouzává k tezovitosti: jistou zatuchlost významové roviny řádně provětrává intenzivním napětím, přímočarou brutalitou a pulpovním humorem (starý amenita a jeho trik s kosou). Romero jde na doraz, nebojí se násilí, nebojí se kontraverzních emocí (nákaza dělající monstra z našich nejbližších), svou mentorskou skepsi očišťuje filmařským zápalem. Natáčení filmu prostřednictvím videokamery v rukou hrdinů není příležitostí k „šouflkameře“; Romerova ruka je velmi jistá, nikdy nebere ze zřetele kompaktnost prostoru (naši orientaci v něm), nejrazantnějším výrazovým prostředkem je mu ostrý švenk. DENÍK MRTVÝCH je hororem, který vrací žánr ke své radikální, do ksichtu plivající – přesto očistné – podstatě. (07.10.2007)

Tento film se nachází ve spodní půlperiodě Romerovy kvalitativní sinusoidy. Tzn. je to hrozně nudná, špatně zahraná sračka s "poselstvím." Zábavnej byl akorát ten hluchej buran, co si zabodl kosu do hlavy, jinak fakt amatéřina bez kousku atmosféry. Ty hrdinčiny monology typu: "Teď je to my, proti nim. Akorát že oni jsou my," zaváněj lobotomií a prostě se mi z toho dělalo blbě, jak je to celé hrozně debilní. Předtím jsem viděl španělskou zombiárnu Rec (taky točená z pohledu jedné kamery) a tam to všechno odsejpalo jak mělo. Po Day of the Dead další Romerova prohra. (24.05.2008)

Možná je tohle ukázka toho, jak snadné je někoho zabít. Je tu na můj vkus málo zombíků, ale vůbec to nevadí. Žádná pořádná akcička tu taky není, je to spíš takový pohled na to, co se děje v prvních dnech nákazy a jak se s tím lidé vypořádávají. Jsem si myslel, že to bude má premiéra, ale už jsem to jednou viděl :-) (24.08.2012)

Veliké zklamání, které jsem po tolika kladných ohlasech rozhodně nečekal, za svým příbuzným [REC] zaostává o několik stupňů. Ruční kamera zde nemá v podstatě význam, snímku nic nepřináší, častokrát film působí, že je natáčen naprosto obyčejně. Strach vůbec nemá možnost dostavit se, neboť když se drtivou většinu děje nebojí ani postavy samotné, tak divák má potom smůlu tuplovanou. A co je vůbec nejhorší, Diary of the Dead mě nudil, což je pro zombie film značně negativní vizitka. Když už se nějaký zombík náhodou objeví, tak je všechno pořádku, ale ta užvaněná výplň mezi takovýmito světlejšími okamžiky je k nepřežití (dobře, to jsem přehnal, ale nezáživná je). Mírně nadprůměrný tento horor zcela jistě je, ale po týdnu si z něj imho budu pamatovat maximálně tak tu jednu lekačku, a proto hodnotím "jen" třemi hvězdičkami, přičemž z trojice REC, Cloverfield a DotD, je tento z hlediska napínavosti a zábavnosti jasně nejslabší. (24.04.2008)

Nejzajímavější na zombie filmech mi vždy přišla druhá fáze, kdy nákaza už propukla, všude se vzmáhá nekontrolovatelný chaos a anarchie, a hrdinové se musí smířit s faktem, že jejich blízcí jsou po smrti, anebo se je snaží sežrat. Diary of the Dead není vrcholem reálnosti, ale výše uvedené zprostředkovává nadmíru sugestivně. První tři Romerovy "Dead" filmy, ač mi ne vždy sedly, nebyly jen atmosférickou zombie vybíjenou a oplývaly učitým přesahem a sofistikovanými prvky (podle někoho sociální kritikou apod.), což je dost znatelné i tady. Příznivci "staršího" Romera proto určitě budou i s tímto novátorským snímkem navýsost spokojeni a hodně ostatních bude žehrat na skutečnost, že tato potenciální jatka jsou vlastně dost decentní a nečekají nás tu zoufalé boje se zástupy nemrtvých. Plusem budiž vyobrazení eskalace násilí v ulicích (a dalších útržků situací způsobených šířením nákazy) pomocí různých záznamů, proměnlivé spektrum snímání (statické záběry z kamer v zámku mi atmosféričností hodně připomínaly první herní Resident Evil) a použití neotřelých zbraní (už tu chyběla jen motorovka). (25.04.2008)