Ru guo - Ai

Velmi kvalitní snímek, který má špičkové obsazení, nádhernou Zhou Xun, skvělého Kaneshira s Cheungem. I když jsem měl určité obavy, že to je muzikál, tak po seznamovacím úvodu, se mi to začalo hodně líbit. Písně mají ten správný náboj, který vás dostane, k tomu pro někoho již klasický milostný trojúhelník, i když trošičku jinak. Scény, ve kterých se vyskytuje poletující sníh jsou kouzelné. I když jsem váhal, mezi 4 a 5, jelikož s nejvyšším hodnocením bych rád šetřil, tak tady se obávám, že to nepůjde. "The truth is...to hate someone is much painful than being hated. It´s not hatred that drove him into hitting Xiao-yu. What he did was to let go of his right to hate her. Hitting her would make them even." (12.07.2011)

depresivni a a pritom hrave, ale po urcite dobe me to zacalo nudit..vystupy choreograficky propracovane, ale bud nemam hudebni sluch nebo jim to moc nezpivalo..a dejova linie taky nebyla z nejpropracovanejsich..opravdu tentokrat tento film beru jen jako o zajimavy muzikalovy pokus ze zeme ze ktere bych ho necekal:). (10.02.2009)

Bohužel, do značné míry zklamání. Prakticky neustálý pocit viděného (Moulin Rouge hadr) by ani tk nevadil, kdyby muzikálové výstupy byly alespoň nápadité. Bohužel - nejsou. Skladby postrádají gradaci, vlastně jsou prakticky na jedno brdo a nejlepší skladba je už v traileru. Film má vlastně tři dějové části - Hlavní - současnou, Filmovou, ve které se odehrávají všechny muzikálové výstupy a pak retrospektvní. Každá z těch částí by sama o sobě šla rozpracovat jako celovečerní snímek, který by měl všechny předpoklady pro to dostat plný počet. Všechyn nahuštěné v jednom filmu ale působí absolutně nekonzistentně a celkově do určité míry nudí, nehledě na to, že někdy se prostě musí vypnout mozek, protože je to takové..hloupoučké. Škoda... Těšil jsem se hodně a čekal sem o dost víc. (02.06.2007)

Na to kolik mám v Perhaps Love námitek se sama sobě divím, že tomu dávám čtyřku (ovšem slabou). Začnu od žánrového zařazení k muzikálu (to není výtka, spíše upozornění) - ano, je tam pár typicky muzikálových scén, kdy na plátně všichni tancují a zpívají rázné nebo tklivé písně, ale jej jich pomálu a většina je součástí filmu, který hlavní hrdinové natáčí. Pravdou je, že hudba a písně hrají téměř nonstop, ale většina je spíš doprovodná, takže nějakých častých tanečně-hudebních scén se divák nedočká. Když už tam tedy někdo začne předvádět nějaké krokové variace, většinou za moc nestojí, je to prostě něco tisíckrát viděné, bez svěžího vánku originality, navíc s ne zrovna povedenou kamerou (často se jen zabírá mumraj tanečníků, bez většího zaměření na postavy). Hlavní hrdinové skřivánky v hrdle taky nechali při natáčení v přívěsu, ale čert to vem. Pokárala bych i člověka zodpovědného za zvuk, často to působí, že je každý zvuk pouštěný z jiného zdroje a vše tak nějak slátané dohromady (což je u hudebního filmu trošku problém). Co se týče obsahu, tady bych pochválila vykreslení vztahu mezi Takeshi Kaneshirem a Xun Zhou, naopak linka s režisérem, která měla dodat na dramatičnosti a přidat nějakou tu motivaci k jednání hlavní ženské hrdinky, je natolik očesaná, že se zdá téměř zbytečná. V podstatě i prolínání života hrdinů s filmem působí samoúčelně a funguje méně než v zde několikrát zmiňovaném Moulin Rouge. Když si tedy zrekapituluji, proč mě tenhle film přece jen svým způsobem fascinoval, tak mi vyjdou dvě muzikálové scény (Kaneshiro nemůže spát a tanec v uličce) a milostný příběh ústřední dvojice (i tím jak je zakončen). (08.09.2008)

Muzikál o lásce. Možná jen na první pohled. Velkým zjednodušením by se dalo Perhaps love přirovnat k Moulin Rouge, ale nebylo by to zcela přesné. V centru dění je milostný trojúhelník, režisér, herec a herečka. Režisér navíc natáčí film o dalším milostném trojúhelníku. Tyto dějové roviny se vzájemně proplétají a divák přichází na další netušené souvislosti a čeká ho i pár překvapení. Jak už napovídá název filmu Snad láska, tak láska je ve filmu v mnoha podobách, ale ani jedna není čistá. Co se týče muzikálových vystoupení, tak ty jsou celkem pravidelně rozesety v průběhu celého filmu a jsou velmi zdařilé. Kaneshiro sice nezpívá jako Caruso, ale emocemi rozhodně nešetří. Po vizuální stránce nejsou tak okázalá a pompézní jako v Moulin Rouge, jejich choreografie je jednodušší, ale přišlo mi, že jsou pevněji zakotveny v příběhu a většinou ho posouvají dál. Na film se tím pádem opravdu příjemně kouká, téměř celý je podbarvený nádhernou hudbou a věřím, že většina z Vás příjemně uteče. Nekoná se ani žádné citové vydírání, což je způsobeno hlavně tím, jaký má film konec. Nechci ho prozrazovat, podívejte se sami. (13.11.2006)