Repríza

Veľmi zaujímavo natočený snímok o tom, ako je niekedy ťažké znovu nájsť svoje stratené ideály. Je toho toľko, čo by chcel človek v živote robiť, ale dá sa to vlastne všetko postíhať? Divák je tu vďaka ručnej kamerke (typické pre severskú kinematografiu) akoby časťou deja a v centre diania ústredných postáv. Prelínanie variánt časových línií bolo tiež perfektné a hlavne účelové, vďaka tomu sa divák dozvie odpovede na mnohé z otázok začínajúce na: čo ak?, čo keby?... Škoda toho záveru, zdal sa mi predčasne ukončený a nedotiahnutý, inak veľká spokojnosť. 80/100 (06.06.2015)

Deset. Nejmíň deset minut po závěrečných titulcích jsem nebyl schopen se pořádně vrátit do reality. V duchu jsem stále bloudil mezi časovými a dějovými liniemi příběhu. Chápal jsem tiše sedící diváky, povětšinou jednotlivce. Diváky, kterých v sále pravda nebylo mnoho. Snad devět. Po skončení filmu ani nehlesli. Musel to být silný zážitek i pro ně. Hlavou mi pak proběhlo několik věcí, které jsem si raději hned poznamenal na odrbaný kus papíru, který jsem našel v kapse. V osm večer jsem přitom usedal do červené sedačky s trochu výjimečným pocitem. Končil právě Norský týden v Ponrepu. Poslední ze sedmi snímků ze severu. A opět řemeslně vynikající. Sugestivní ruční kamera, zajímaví herci, neotřelé prostředí mladých umělců, unikátní střihy událostí. Snímek ve mně ale vyvolal řadu nečekaných sebereflexí. Touhu po změně. Otazníky, zda v životě kráčím správným směrem, zda o něco nepřicházím. Touhu tvořit, psát, skládat. Cestovat. Užívat si. Číst. Sledovat, být v centru dění. Diskutovat, poslouchat a naslouchat. Jenže... jenže to by člověk musel žít naráz tak šest životů, aby to všechno stihl. Důležité vystřízlivění, za pět minut dvanáct, než bych se z toho zbláznil podobně jako Phillip. Filmu jsem se nakonec rozhodl dát hvězdy čtyři. Ačkoliv byl po technické stránce bravurní, těch dějových prostřihů a tenké hranice mezi hypotetickým a skutečným, minulým a budoucím už bylo zkrátka občas mnoho. Až mi to trochu evokovalo údajnou domněnku Jana Nerudy ohledně vypravěčského stylu v Cimrmanově hře "Němý Bobeš". Zkrátka to bude chtít ještě tak tři reprízy Reprízy, abych ji třeba naplno pochopil a docenil. Byť tedy schází do plného hodnocení dvě desítky procent, smekám i tak před číslem jedna současného norského filmu, režisérem Trierem. Kdo nosí tohle jméno, je zkrátka předurčen tvořit. A ne zrovna průměrně.... a slutten. 80% [Norský týden v Ponrepu, 2015] (28.05.2015)

No, do Kari se měl znovu zamilovat Filip, ne Erik. A norská příroda? To jako to pláž v centru Osla? :-) Jinak mi to hodně připomnělo jiný norský film, který ale neměl takovou mediální podporu. A totiž Sinus. Jinak plakát a trailer zde. (03.06.2007)

Z mojej strany čistý zásah. Film mal nanajvyš príjemnú a uveriteľnú atmosféru, ktorá ma vtiahla ešte hlbšie do sveta, ktorý mi je tak blízky - do sveta mladých nádejných spisovateľov, ktorí sa pokúšajú preraziť. Výborná hudba a množstvo (nielen literárnych) odkazov boli vítaným doplnkom, ústredné postavy oplývali sympatiami a skvelé a prirodzené boli aj dialógy, nehovoriac aj o spôsobe narácie. Po dlhšom čase opäť snímka, ktorá si ma získala. (18.07.2012)

Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, nula ... aneb jsme opět tam, kde jsme byli s lehkou psychózou. Hodně zajímavý film o všem možném - psaní, city, láska vs. přátelství, nemoc. Výborní mladí herci, kteří mají budoucnost před sebou. Není to tak dokonalé, jelikož mě to chvílemi nudilo, ale opravdu jen trochu, jinak hodně dobré. Vytkla bych taky to "drama" mě to zas tak dramatické nepřišlo. (19.06.2012)