Obsahy(1)
Podraz podle ruského klasika. Úspěšná adaptace komedie N. V. Gogola v Činoherním klubu v Praze. Ve své době sklízelo velký úspěch představení Činoherního klubu podle N. V. Gogola Hráči (hrálo se v letech 1982 – 1991, televizní záznam je z roku 1983), ale svým příběhem okradeného podvodníka má potenciál zaujmout i dnes. Představení v režii L. Smočka stojí na kvalitním textu v překladu L. Suchařípy a přesně vyprofilovaných hereckých výkonech. Do malého městečka přijíždí profesionální karetní hráč a podvodník Icharev (J. Abrhám) s plánem pokud možno oškubat nějakou tu místní kavku. Stejný plán má ovšem i trojice místních vykutálených podvodníků (J. Kodet, P. Nárožný a J. Zahajský). Chtějí si s Icharevem zahrát karty, ale vzájemně hned poznají, co jsou zač. Zábava přesto pokračuje, hráči se chlubí svými úspěchy, svěřují si své techniky. Partička ovšem zalituje, že nemá, s kým by si zahrála. Je tu sice místní statkář Glov, ale ten se kartám vyhýbá jako čert kříži. A přitom právě čeká od banky dvě stě tisíc rublů za prodaný kus pole. Pánové ovšem o svou šanci nepřijdou. Glov sice odjíždí, ale nechává v hostinci svého syna, aby peníze vyzvedl. Hra může začít. Kdo na koho tady ušil kolosální podraz? (Česká televize)
(viac)Recenzie (32)
"Nemějte mi to za zlé, pánové, ale dal jsem jí jméno jako člověku." - "Jméno, jméno, jméno... Jakto, jméno?!?" - "Jmenuje se Adelaida Ivanovna." - "Nová myšlenka! Pojmenovat karty po člověku, no mně osobně to připadá velice vtipné.".........Famózní!!! Kritika 1) Gogolovy doby (v tomto ohledu se jedná o zachycení reality par excellence), 2) minulého režimu ("Je to podnikatel! To tady u nás nemáme." ), 3) lidské existence vůbec. O hereckých výkonech není třeba vůbec hovořit, ty za sebe mluví samy. Celá výstavba inscenace, v kombinaci s výstavbou samotného textu, je geniální - v podstatě se celou dobu nic neděje, ale nervozita stoupá už minimálně od poloviny, v závěru již není možné dýchat, je to zkrátka neuvěřitelné. Pořád se tam jenom kecá a mastí karty, chlastá, chodí se kontrolovat dveře (což je mimochodem výborně vystižený hráčský tik - pořád si kontrolovat čistá záda, až je z toho reflex) apod. A k čemu to vede? K jediné otázce - nač se lze vlastně v životě spolehnout? Největší vtip spočívá v tom, že on by si Icharev samozřejmě mohl s Adelaidou Ivánovnou nahrabat třeba desetkrát osmdesát tisíc - ale on si v určitou chvíli uvědomí, že život (jak jej popisuje Gogol) je stejný jako partie karet - vabank, štěstí, náhoda... Jakákoliv tvrdě vydřená dovednost je podle Gogola k ničemu, jelikož záleží jen na náhodě, jak člověk skončí. Tato bezmoc ovlivnit život, toto vědomí slepého štěstí je jediným Icharevovým poznáním. V tu chvíli, kdy si toto uvědomí, tak pozná podstatu života v Gogolovském slova smyslu. A v tuto chvíli a s tímto vědomím pro něj samozřejmě život ztratí jakékoliv hranice a konzistenci a slije se v jedinou šmouhu. ()
Pověstná produkce stále špičkové přední pražské divadelní scény se vyznačuje celou řadou pozoruhodných inscenačních počinů již drahná desetiletí. Co se z jedné strany může jevit jako stereotyp, je z druhé nejlepším možmým vysvědčením pro skutečnou kvalitu. Představení, které svým inscenačním zázrakem povýšilo někdejší jednoaktovku na plnohodnotné celovečerní divácká zažívání, nese všechny znaky své skvělé divadelní scény. Hraní si s ruským svérázem, doslova dělové salvy aktualizačních posunů a maloposunů, pro dnešního diváka již takřka nesrozumitelných, herecké výkony zejména Josefa Abrháma a Jiřího Kodeta, jejichž zřetelnou nadčasovost nezpochybní ani největší škarohlíd. Abych netonul ve smršti pochval, kterou jsem sám vyvolal, nemohu neupozornit, že představení nese současně náznaky určité prézentnosti, tj. znatelně oslabené schopnosti dokreslit a do režijní koncepce pojmout v náležité míře alespoň esenci toho, co v rámci svých časohistorických kontextových souřadnic do ní kdysi vložil Gogol. Tato mikroskopická piha na kráse však nemění nic - a ani měnit nechce - na předcházejících konstatacích tohoto komentáře. ()
KRUCIFIX, KDE UŽ BY MĚL ČLOVĚK ŽÍT?! Když zemřel Josef Abrhám, řekl jsem si, že musím vidět alespoň jeden z jeho perfektních divadelních výkonů. I když nejsem moc ctitelem klasiky (ruskou nevyjímaje), byl jsem na bezmála dvě hodiny fascinován tím vším, o čem tady většinou píšou ostatní. Škoda jen, že hře cca v polovině trochu dochází dech. To je ale pouze drobná vada na kráse. 90%. ()
Hodnotím verzi z Divadla v Dlouhé, rok 2014. Školní představení se ukázalo býti překvapivě zábavnou a svižnou satirou, jež se pravděpodobně od originálu Nikolaje Vasiljeviče Gogola příliš nevzdaluje, ale přeci párkrát elegantně odkazuje na současnou českou politiku a německou politiku čtyřicátých let (rozumějte nacisty). Příběh o jednom velkém podvodu je názornou ukázkou toho, čemu se říká plot twist. Vřele doporučuji. ()
Hodně zdařilé spojení ruské klasiky z pera satirika N. V. Gogola a členů souboru Činoherního klubu z doby jejich největší slávy. Tady člověk pochopí, co znamená dokonale sehraná herecká parta a herecké nasazení. Komedie, která mluví k dnešku, konec konců je o lidských slabostech, které nás doprovází od nepaměti. Hráči se dají považovat za jakýsi předobraz dnešních populárních britských Podfukářů a jiných rafinovaných podvodnických partiček. Celkový dojem: 95 %. ()
Reklama