Štyri slnká

Dobrý film mi prý musí zpochybnit moje vidění světa. Tak nevím. Zatím mi ho všechny jen zmnožovaly, variovaly, pestřily, případně prohlubovaly. Až u tohoto filmu jsem měl pocit, že něco je jinak. Něco nehraje. Cítím smazání rozdílu mezi kategoriemi určení člověka jako hodnotného a zbytečného, skutečného a stínového, sebesamého a nosičového, ale též reálného a smyšleného. Obdobně s dobou (bytelná a průchozí) a životním prostorem. Čtyři slunce ruší jakékoli moje orientační zvyklosti vnímání životů současných s tím mým, znemožňují jakékoli dosavadní pokusy o zhodnocení "dneška". Všechno je přítomné, všechno absentuje. A z toho, jakož i z toho in infinitum gradujícího zoufalství marných životů, Sláma vytváří nikoli "obraz dneška", nýbrž úplně nový rám pro něj. Cesta v pochopení bezcestí? Nevím. Jinak že je Sláma velmi citlivý pozorovatel a dobrý psycholog, je znát od prvních vteřin (krom Čtyř sluncí jsem od něj nic neviděl), na čemž všichni zúčastnění herci skvěle spolupracují (Aňi bylo pro Hřebejka opravdu škoda.) Trochu jsem byl v šoku, když jsem po zhlédnutí filmu zjistil, kdo hraje Karla. Po druhém zhlédnutí tohoto po všech stránkách krásně vystavěného díla, obdivuhodného i tím, jakým způsobem v něm koexistuje drama s komedií ("dyť sem ti řikal, že to je debil"), přidávám (i navzdory závěrečné písničce) hvězdičku a filmíkového blogíska Fuku upozorňuju, že Járovo Ave verum corpus není osvícení, ale pevné dno zoufalství. Komentáře: Arbiter a Fr (oba říkají vlastně totéž). (05.11.2012)

Po čertech depresivní film absorbující snad všechny civilizační tragédie dnešní doby jako jsou chlast, drogy, nevěra, nezaměstnanost, společenské zařazení, odcizení a mnoho dalších, propojené do tak bezvýchodného kruhu až to nahání strach. Přestože je česko(slovenská) filmová produkce na filmy podobného ražení poměrně zatížená a ve všech směrech talentovaná, tenhle snímek vyniká především pocitem neodbytné povědomosti, kdy vás od podobného průseru dělil jen kousek a proto si dobře uvědomujete závažnost celého tématického celku. Silná a sugestivní záležitost! (26.09.2012)

Aby člověk mohl být točit filmy, musí být tak trochu magor. Bohdan Sláma ale tuhle premisu dalece překračuje, což v případě Štěstí a Venkovského učitele zase tak nevadilo, ovšem za Čtyři slunce by mu měli zakázat tvorbu nejmíň na pět let. Jediné štěstí, že si k tomuhle blábolu i sám napsal scénář a postižených tak není víc. Hned z první scény je patrné, že tentokrát se z porevolučního bahna nevtipných pseudokomedií a ze zadnice velkým úsilým povytažených nápadů (bráním se termínu námětů, protože Čtyři slunce žádný kloudný námět nemají) nevyhrabeme.. Herectví Jaroslava Plesla dlouhodobě těžce nesu, o Geislerové to platí střídavě taky, a když k tomu Mádl dělá blbečka a Roden magora, o co se chcete opřít? (20.10.2012)

"Někdy je to tak, bolí to někam doprostřed. Jsem tu kvůli tobě a ty seš tady kvůli mně. Jedu na kole a ty mě držíš na laně, je to šňůra pupeční, co se brzy přetrhne úplně... TADY TĚ MILUJU!! Nejsme sami, je tu malý bůh. Má tetování- nalepovací- na rukávu. Tančí jako primabalerína a nese dobrou zprávu..." (Ty vole, celej film na tu písničku čekám a ono... nic :-). Ramirez nebýt fanouškem českých filmů, podle jeho (ne)skromného názoru by se ty dobré po Velvet Revolución daly spočítat na prstech jedný ruky (a ještě bych si mohl klidně dva tři prsty uříznout), ale Čtyři slunce, jó, to je iné kafe. Deprese vršící depresi, během toho filmu se pousmějete možná jen u držky Jirky Mádla (páč to je fakt maska), jinak koutky dole... Kromě dobrého námětu tu jsou herci, co hrát.. wait for it... fakt uměj, radost se na to dívat. No a samozřejmě hudba, ten hlavní důvod, proč jsem si Ćtyři slunce vůbec pustil (protože Tohle z hlavy jen tak nevyženete). (10.10.2014)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)