Štyri slnká

Na naši tvorbu to určitě není špatný film, ale jestli je nominován na 15 český lvů, nebo kolik těch nominací vlastně má, tak je vidět, že naše filmografie nezažívá zrovna nejúspěšnější léta. Režie slabší a ten kluk ? To byla hrůza, je vidět, že mezi dětskými herci už taky nemáme moc z čeho vybírat. Co ale musím říct je to, že se mi snad poprvé líbil Roden, který je mi jinak dost nesympatický. (20.02.2013)

V průměru průměrná hodnocení ostatních uživatelů jsou mi záhadou, Čtyři slunce ale skutečně nejsou nepovedeným filmem. Ačkoli postavy stejně jako v předchozích Slámových filmech znovu pocházejí z neutěšených vod nižší vrstvy společnosti a znovu hledají to své těžko uchopitelné štěstí, režisér rozvíjí spoustu otázek a témat v českém filmu dosud nereflektovaných (viz např. transcendentální rovinu, i když poměrně plochou). Primárně se však snaží zdůraznit důležitost působení vnějšího prostředí na jedince, respektive vlivu rodičů na své děti (> zde Járy na jeho syna; jaký otec, takový syn… – tendence napodobovat chování, opakovat chyby, zároveň však i zhnusení a pohrdání). ~ Osobně mi nesedl výběr herců, z hlavní čtyřky se své role zhostil bravurně snad jen Mádl. Jinak Geislerová už je ohraná, přestože její výkon je dobrý, Plesla i Rodena bych nahradil. I když jejich projev mnohdy limitovaly dosti úsečné věty v jejich replikách, těžko posoudit. Osobně bych však upřednostňoval méně známé tváře. A závěrečný song od Vypsané fixy mám moc rád… (28.10.2012)

Pro mě je Sláma jeden z těch režisérů, u kterých jsem si jistý, že mě jejich dílo nebude bavit. Zkusil jsem to a ejhle, nebavilo! Přeci jen jsem na té kravině našel něco pozitivního. Když se najde dost peněz, aby si "umělec" vystřihl takovýto film, když mu někdo zaplatí Rodena a Geislerovou, Mádla, Kronerovou, Plodkovou a Chmelu, není na tom Česko špatně. (06.10.2012)

Kdybych náhodou Karla Rodena potkala na ulici a on mě žádal o drobné, tak mu nedám ani korunu a nebo bych se nad ním slitovala a nějakými drobňásky ho obdarovala. Každopádně, on může zahrát cokoliv. Tedy i postavu, která vnímá svět okolo sebe poněkud odlišným způsobem než normální okolí. Ale kdo je dnes normální? Tahle postava v mnohém obohacuje jeho dosavadní herecký rejstřík, který už takhle je skutečně bohatý. Je až nebuřeitelné, jak se někteří herci dokážou díky roli proměnit v někoho absolutně jiného a odlišného než jsou oni sami. To neplatí jen o Karlu Rodenovi. Stačí se podívat na většinu zůčastněných v tomhle marastu. Bohdan Sláma si holt razí svou vlastní cestu. (15.11.2012)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)