Svatební váza

Uffff, tak tohle si budu pamatovat asi navždy. Je to pro opravdu silné povahy, ale takto esenciální, mnohovýznamový a sugestivní zážitek se vidí opravdu pouze jednou za čas. V jednoduchém podání zde uvidíme špínou překypující šokující příběh o vztahu muže a prasnice, kteří zplodí potomky. Ve filmu se tvůrci nebáli zařadit vizuálně odpudivé scény bestiality a koprofágie, které odpudí řadu diváků - já jsem se teda taky místy hodně kroutil, moc dobře mi z toho nebylo. Tato ústřední extrémní rovina je velice silným východiskem pro existenciálně-pocitovou interpretaci celého díla, ve kterém se jednotlivé motivy konfrontují (již od úvodního navolení motivu – vztahu člověka a jiného živočišného druhu) snad v každém záběru filmu. Kontrasty rozličných fyzických a duchovních rozměrů existence se zde perou od začátku do konce. Film lze pojmout jako náhled na zkulturnění jedince, odpoutání se od počátečního naturálního přebývání ve špíně a následná touha po návratu k prapodstatě. Nebo jako kontrast nábožensky dané vrženosti bytí do fyzického prostoru a primární spjatosti jedince s tímto prostorem, což ústí v absolutní odmítnutí víry a náboženství. Nebo jako prostou rozpolcenost člověka a jeho existenčního vztahu ke světu. Snahu pochopit svoje místo ve světě, význam vlastních konaných činů. Nebo jako prostou parodii na romantické kýčovité slaďáky – ale teda hodně silnou :-)))) .Celý film je vlastně velkou konfrontací geobiologické matrix zemské existence (proto ty neustále záběry na žížaly, hlínu, výkaly, zvířata) a duchovního rozměru života. Film jakoby symbolizoval věčnou touhu po odpoutání se od fyzična, směřování k duchovnímu rozměru, kulturnímu uspořádání, návykům a zvyklostem. To vše je ale neustále bezvýchodně sráženo konfrontací s každodenní špínou, opakovanými elementárně-biologickými úkony (ranní latrína), což vede k nezvládnutí základních mantinelů existence, odporným činům a ulpění ve stále se zrychlujícím víru šílenství, na jehož konci čeká jen vysvobození v podobě kýžené smrti. Dost dekadentní, že ano přátelé. A přesně takový tenhle film je. Ve špinavě černobílém vizuálu, odehrávající se kdesi v polorozbořené stodole se zvonicí na konci světa, ve všudypřítomné špíně, bahnu, sračkách a výkalech hospodářských zvířat. S fascinujícím hudebním doprovodem, kde převládá církevní hudba s žalmovými kostelními zpěvy a zneklidňující zvuky, umocňující vlastní zvukově-pocitovou dějovou stopu filmu. Napsat by se zde dalo ještě mnoho, způsobů interpretace celého filmu a jeho částí je mnoho a mnoho a mohly by se o tom vést sáhodlouhé debaty. Umělecký zážitek par excelence. Divák ovšem musí překonat prvotní odpor a hnus. Tudíž jako obvykle doporučení pro silné nátury, psychicky labilní jedinci by se tomuhle měli raději obloukem vyhnout, aby neskončili tak jako naše hlavní postava. On koneckonců ten závěr místy až vzbuzuje pocit, že se nám tvůrci snaží v recesi říct - kašlete na to, všechno je vzhůru nohama (doslova!) režisér je blázen, radši si z toho nic nedělejte. A nebo taky že blázen je divák a všichni lidé a nic na světě nemá smysl. Mimochodem, vysoce dekadentní tečkou je ono postupné zjištění, cože je onou svatební vázou. Uff. Kdyby existovala inkvizice, tak by se tvůrci tohohle filmu smažili na hořící hranici jako první. 10/10 (06.06.2011) (menej) (viac)