Jsem kyborg, ale to nevadí

Prelet na kórejským hniezdom je veľmi milý film, občas ale prekvapí brutálnou akčnou scénou ako z béčkového sci-fi filmu osemdesiatych rokov. Ide ale o ilúzie, takže odvracať zrak od vraždenia nevinných nebudete, skôr vás tieto scény pobavia. Ono skôr ide o hranú verziu niečoho, čo by asi lepšie fungovalo ako šialené anime, čo znie ale dosť zaujímavo a zaujímavé to aj je. Osobne mi chýbala nejaká tá katarzia na záver, ktorá by sem podľa mňa pasovala, tu si záver vychutnajú skôr znalci ázijskej, respektíve priamo kórejskej kultúry. A možno docením film až na druhý krát, ako sa mi pri filmoch CHWP stáva. (08.02.2021)

Po Vengeance trilogy Park prichadza s filmom z uplne ineho zanroveho sudka (i ked jedna akcna "masaker-sekvencia" svojou spektakularnostou si v nicom nezada aj s Peckinpahovymi vybuchmi filmoveho nasilia), ktorym dokazuje, ze vie tocit aj ine, ako vazne filmy a zaroven sa v nich rovnako dobre, ak nie este krajsie vynima jeho specificky rezijny rukopis rozpravania hlavne obrazom ako i zaluba v ciernom humore. Vizualna stranka si (od perfektnych dekoracii, cez kameru - uhly i nasnimanie az po FX sekvencie) podobne ako u predchadzajucich reziserovych filmov zasluhuje absolutorium a dokonale plni svoju funkciu podavat naoko vazny pribeh (mentalna choroba ako prekazka v medziludskej komunikacii - podobne prvky uz obsahoval aj Sympathy for Mr. Vengeance) odlahcenym sposobom, vyborne balansujuci na hrane zabavnej usmevnosti od prepadu do trapnosti. Dovody "preco" a "ako" sa ustredna pacientka dostala do sanatoria a co je vlastne skutocnou podstatou jej poruchy su sekundarne. Cyborg tema (fuzia cloveka s mechanickymi prvkami), vlastna hlavne japonskemu cyberpunku sa v Parkovych rukach prioritne meni na sled vizualne hravych "ako-keby" live-manga sekvencii, pri ktorych som tajil dych az nezdravo velakrat ;-) [Berlinale 2007] (20.02.2007)

Skvěle natočený unikátní kousek z psychiatrické léčebny, který poodhaluje nitro "bláznů", kteří mají o sobě naprosto mylné a někdy i halucinacemi podpořené představy. Film působí velice mile a něžně, první polovina je jednoduše příjemná na pohled a vůbec nevadí, že zápletka není kompletně dovysvětlena. První hodinu filmu bych hodnotil velmi kladně, jenže pak se příval nápadů zpomalí, rozvolní a menší pointu, jenž čeká na konci, lze předem odhadnout. 7/10 (14.04.2014)

U tohoto filmu jsem pociťovala silné návaly závisti. Já chci být taky kyborg ... !!! Na tento film jsem se koukla kvůli častému srovnávání v komentářích k japonskému " Welcome to the Quiet Room". Byť se oba filmy odehrávají ve stejném prostředí, netroufnu si je porovnávat. Nádherné jsou oba a nemůžu říci, který se mi líbil více. Myslím, že pro pochopení "smyslu života" ... smyslu filmu, je třeba pochopit hlavní hrdinku a její postupné odstraňování sedmi smrtelných hříchů. No nebudu to raději moc rozebírat nebo pro mě přijedou taky. (03.12.2009)

Scénář: Seo-Gyeong Jeong, Chan-wook Park .. Špatné. Tohle si nezaslouží ani průměr a už vůbec ne kvůli zářivé vzpomínce na jméno Park Chan-Wook nebo kvůli formální stránce. Kdyby totiž alespoň tato mozaika emocionálně převážně prázdných scén měla nějaký smysl nebo pointu, možná by se dalo mnohé odpustit, jenže když chybí i tento prvek, ospravedlňující dlouhé minuty zívání a zírání na Parkovu překvapivou neschopnost tentokrát něco sdělit, nemohu jinak. Pitomoučké postavy (naštěstí ospravedlnitelně bláznivé) v reji barvitých vizuálních onanii s fajnovou hudbou prostě na dobrý film nestačí. Mě určitě ne. 40%. (26.06.2007)