Lhář

z představení v divadle v dlouhé jsem se právěl vrátil a jsem nadměrně spokojen.. haně burešové se podařilo oživit na divadelních prknech město benátky inovačně, vtipně a realisticky - japonské turistky s rouškami a s neustálým blýskáním foťáku nemůžu dostat z hlavy doteď.. líbily se mi vůbec všechny vychytávky toho druhu (o tannenbaum!), uvedení přestávky bezkonkurenční... výborné obsazení inscenace předvedlo živelný, dynamický a nadmíru humorný výkon, především jan vondráček v titulní roli si svůj velký prostor ve hře užívá a jeho finální monolog o upsání se budoucí choti zaútočí na vaše bránice nemilosrdně... dlouho jsem se tak nepobavil a lháře všem doporučuju - donutil se se svym sluhou dvou pánů může jít klouzat! (29.12.2009)

"Cože?! Vy nemáte kávu v kavárně? Co je to za kavárnu? Co je to za město? CO JE TO ZA SVĚT?!" ... Mám rád, když se klasika hraje "nově", ale přitom z toho nesmrdí samoúčelnost moderního pojetí. A Lhář z Dlouhé v tomto ohledu přináší hned dvojí osvěžení - hra je totiž daleko vtipnější v místech, kde klasik dostal na frak. (30.05.2014)

"Divoká" scéná balkónové rozepře s Ottaviem s nadšením focená japonskými turistkami s hygienickými rouškami na ústech. Gondoliéři benátští hlučně startující své motorové loďky. Stěny popsané nápisy KILL THE TOURISTS. Němečtí řízci vyžadující po městských harmonikářích O, Tannnenbaum. Ano, Goldoni se nám nějak pochlapil. Nijak zvlášť na škodu to ale rozhodně není. Spolehlivý Lelio slušného Jana Vondráčka je stále tím tak sympatickým lhářem z povolání a ani ostatek hereckého osazenstva - s Leliovým taškářským sluhou v čele - ve svém projevu nezaostává. O přestávce se ke slovu dostane i paní režisérka Hana Burešová a poví nám cosi o Leliově závěrečném monologu - z větší části prý improvizovaném - i o údajné studijní cestě do dnešních Benátek. Sice ji malinko podezřívám, že se nakazila Leliovou lhavou nemocí, ale kdo ví? (14.01.2006)

Leliův monolog ve druhém dějství o milostných dobrodružstvích na eskalátorech podává Jan Vondráček naprosto odzbrojujícím způsobem. Společně se svým sluhou (Pavel Tesař) udržují tempo Goldoniho hry až do zaslouženého závěrečného aplausu. Konzervativnější diváci si pravděpodobně musí chvilku zvykat na modernější pojetí. (10.12.2010)

Divadlo v Dlouhé je moje srdeční záležitost. A nejen moje, o čemž svědčí pravidelně vyprodaná představení. A k nim patří samozřejmě i Lhář od Carla Goldoniho. Jan Vondráček, který představuje nenapravitelného záletníka Lelia, čtyřicátníka, co se cítí na dvacet, je prostě úžasný. Lže tak lehce a za všech okolností, když je k tomu částečně donucen, ale také jen tak z přebujelé fantazii, pouze pro vlastní potěšení. Snadno hledá ty nejvhodnější slova a jeho výřečnost je kulomet sám. „Dobrá, dobrá, řeknu vám tedy pravdu…“ a znovu vymýšlí ty nejbizarnější výmluvy. Závěrečný několikaminutový monolog je opravdová třešnička na dortu. A když se dušuje, že už nikdy nebude lhát a „ať se na místě propadnu“ raději pro jistotu hned uskočí. Co kdyby… (22.02.2013)