Středoškolský profesor Pedersen

Jedná se o velice pozoruhodný a zajímavý film z Norska, se kterým ale mohou mít problém hlavně diváci z bývalého východního bloku, kteří zažili politiku Sovětského svazu a kteří si život v komunismu vyzkoušeli. Naopak pro norské diváky, kde film vznikl, nebo vlastně pro všechny, kteří komunismus nezažili, to naopak může být jen další ze zajímavých filmů. A já se musím přiznat, že jelikož jsem se narodil necelé tři roky před pádem komunismu u nás, tak jsem to nezažil, takhle film hodnotím nestranně jako člověk neznalý tehdejší doby a režimu. Ale zpět k filmu. Myšlenka je zde velice zajímavá. Film se odehrává v Norsku v 70. letech a hlavním hrdinou je učitel Pedersen, který se nechá svým žákem přesvědčit, že ten socialismus je vlastně dobrá věc a že by všechna moc měla patřit lidu. A tak vstoupí do komunistické strany a pravidelně se účastní schůzek, přičemž se zároveň nechá svést půvabnou soudružkou jménem Nina, která patří k nejradikálnějším členům a dokonce se ochotně vzdá práce lékařky a jde pracovat jako švadlena do jedné firmy, aby poznala na vlastní kůži těžký život dělnické ženy. Prostě film o skupince lidí, kteří nejsou spokojeni s kapitalismem a chtějí nastolit v Norsku socialismus. Podle popisu děje si lze tedy udělat jasný obrázek, o čem tento film je. Ale já musím říci, že mně se ten film docela líbil. Nevím, čím to může být, možná tím, že mám velmi v oblibě filmy ze severní Evropy a dokonce je vyhledávám, možná je to jen dobře napsaný a zahraný příběh. Každopádně já jsem byl s tímto filmem nadmíru spokojen a určitě doporučuji ke zhlédnutí. Musím přiznat, že já jsem byl na tento film velmi zvědavý a těch dvou hodin strávených s tímto filmem rozhodně nelituji. Za sebe uděluji čtyři hvězdičky. (08.01.2009)

Mrzí mě, že svým hodnocením barvím tento film do šeda, ale přesně to vystihuje můj dojem, který jsem z něj měla. Příběh středoškolského profesora, který se po jednom plamenném projevu svého studenta rozhodne stát komunistou a společně se skupinkou nadšenců bojovat proti kapitalismu, mě nechal chadnou. Možná jsem byla schopná pochopit jednání jednotlivých postav, jak již zmíněného profesora, tak i jeho kolegyně soudružky, která stranu povýšila nad své osobní zájmy a radosti, ale vůbec jsem si k těmto osobám během sledování nevytvořila žádné sympatie. Komunismus jsem sice na vlastní kůži zažila jen velice krátce, ale i přesto mám k němu dost averzi, tak možná i to ovlivnilo moje hodnocení. (11.03.2009)

Soudruzi, traste se...je typický artový film..žiadne zábrany, zaujímavá tématika..nekorektnosť..proste typické znaky, je to hodne zvláštny film, nie síce zlý...ale na typ takéhoto filmu treba mať jednoducho chuť a náladu...smiech hlavnej hrdinky mi liezol kvalitne na nervy...ale to je vedľajšie...zaujímavý film, ktorý sa rozhodne treba vidieť (21.12.2009)

Začínající učitel v 70. letech koketuje s myšlenkou komunismu a přidá se do vznikajícího hnutí. Tam se zamiluje do aktivistky a románek je na světě. Aktivistka ho ale po čase pošle k vodě. On se ovšem nevzdává a dál o ní v hnutí nenápadně usiluje. Ve filmu tedy sledujeme vývoj románku ale i vývoj lokálního komunistického hnutí. Bohužel, vše je to tak trochu nudné. (26.07.2017)

Na pracovištích koluje mezi dělníky hodně tvrdého porna... Dlouho jsem si myslel, že se ve Skandinávii vůbec nedělají špatné filmy, že je to v nedostižně přátelské a šik společnosti snad nějak legislativně ošetřené. Soudruzi, třeste se! je jedním z mála porušení zákona / pravidla. Nebyl jsem překvapen následným zjištěním, že autorem filmu je etablovaný Hans Petter Moland, jehož Bezva chlap mě též nechal ledovcově chladným. Copak tu máme: Uhlazené retro, parodickou idylu propagandistických plakátů s ostýchavým pokusem o vytvoření, marxisticky řečeno, nadhodnoty. Jednorozměrné figurky, rutinní vývoj událostí (životní rutina → vášeň → angažmá → postupné ochládání → ...) produkují ale jen nudu. Cokoliv, co by mohlo hořké komediování zahustit (jako třeba motiv střetu buržoazní ne-morálky se sektářskými pravidly Strany) je zadušeno či přejito. Od samého počátku se vnucuje srovnání s Vinterbergovou Komunitou, která pojednává cosi velmi podobné se stejným zadržovaně pohrdavým nadhledem na nasalónní revolucionářství. Jestliže Vinterberg dokázal svůj postoj alespoň maskovat uvěřitelným zájmem o motivaci a člověčí rozměr postav, Moland nabízí historii komunistického hnutí Norska jako střídmě legrační a maloměšťácky ostýchavé dějiny prcání: (při nočním šoustání v březovém háji) To by se Maovi líbilo. Kdyby jeden nebyl posledních dvacet let šiškován čímsi podobným, možná by si to užíval víc. Hřebejk / Viewegh po norsku. Aniž bych sám koketoval s myšlenkou násilného převzetí výrobních prostředků, práce s postavami a výklad stranické angažovanosti jakožto čehosi, co je legračně psychologicky i společensky patologické, mi nepřipadá fér. Rebelové vyměkli / Amerika je za rohem / co nemám to si objednám / východ podchodem... Na toho Molanda si budu muset při sázkách na skandinávskou jistotu dávat větší pozor. Tři s přimhouřenými víky. Nerozumíš ničemu. Rozumíš všemu. (23.07.2018)