Ďáblův akord (S14E06)

Mnohem lepší než první díl snad ve všech ohledech. Příběh je mnohem zajímavější, zábavnější a více strhující, Maestro je solidní záporák a Jinkx Monsoon do Doctora Who zapadá perfektně, všichni herci hrají skvěle, a hlavně se mi velice líbilo zapojení hudby do děje, a to jak do tohoto jednotlivého dobrodružství, tak do celkového děje série, který je propleten zatím všemi epizodami. “I thought it was non-diegetic” mě velice pobavilo, hodně chytré a zábavné zboření čtvrté stěny. Oceňuji, že zatím série zvládá být samostatně funkčním celkem, do kterého diváci mohou samostatně naskočit, ale zároveň je napojená na předcho (11.05.2024)

No dobrá, touhle epizodou se mi Russell naprosto prodal. Když bylo pár let dozadu oznámeno, že se RTD vrátí, byl jsem trochu zklamán, jelikož jsem se bál, že Russell přinese svůj původní styl točení Doctora Who, který se přece jenom moc nehodí pro moderní seriál v roce 2024 a pro moderní způsob vyprávění příběhů. Ale tahle epizoda je naprosto bombastická a bez přehánění se jedná o jednu z nejzajímavějších, ale hlavně nejrevolučnějších epizod Doctora Who všech dob. Příběh pojednávající o nadpozemské entitě, která ze světa vymaže veškerou hudbu, a celá planeta se díky tomu pomalu řítí do záhuby, to zní zajímavě, ale hrozně snadno by to mohlo spadnout do celkem fádní epizody s kosmickou bytostí. To se zde ale naštěstí neděje. První věc, o které musím mluvit, je to, jak epizoda pracuje s hudbou a se zvukem, protože to je něco neskutečného. Nemám tušení jak to popsat, ale epizoda si se sound designem neskutečně vyhrává - je zde např. scéna, kdy Doktor bojuje proti záporákovi tím, že naprosto vypne jakýkoliv zvuk, a následuje scéna, kdy se zvuk a hudba pomalu a potichoučku vrací zpět. A takových scén je tu hromada. Dále, boření čtvrté zdi. To je něco, co Doktor nikdy moc nedělal, ale zde je toho tuna a je to až překvapivě cool :D Pokaždé, co záporák hraje na piáno znělku z intra seriálu, jsem se usmíval od ucha k uchu a scéna, kdy Ruby slyší přicházející hudbu a Doktor to komentuje slovy, že tuhle hudbu mají slyšet jenom diváci, ta mě naprosto dostala, protože až takovéto proboření čtvrté stěny jsem fakt nečekal :D Záporák Maestro je skvělý, je děsivý a zároveň i zábavný, a líbilo se mi i jeho napojení na Toymakera. Také musím ocenit to, že se seriál konečně nebojí odkazovat i na classic Doctor Who, což je něco, co předchozí série obnoveného seriálu moc nedělaly (a když už, tak jen velmi povrchně), takže moment, kdy se Doktor naprosto otevřeně baví s Ruby o tom, co asi teď dělá jeho vnučka Susan a jestli je vůbec ještě naživu, to bylo taky moc hezké. Dále chci mluvit o propojenosti. Je rok 2024 a epizodní seriály jsou čím dál méně časté. A já jsem hrozně rád, že Doctor Who, i když si stále epizodičnost udržuje, také začíná využívat propojenost. To, jak je tento díl propojený s ostatními je totiž naprosto neuvěřitelné a strašlivě zajímavé. V závěru chci jenom říct, že tahle epizoda je naprosto bombastická. Doctor Who konečně, po 60 letech historie, přestal působit jako epizodní seriál, který měl vždycky menší budget, než by ideálně potřeboval. Konečně se zde rozjíždí plnohodnotný a naprosto velkolepý děj, k tomu jsou zde hrátky se samotnou kinematografií a já si to neskutečně užívám. Veškerá čest Russellu T. Daviesovi. Při speciálech na oslavu 60. let jsem měl nějaké pochyby, ale tahle epizoda je naprosto jiná liga. Nepřeháním, ale toto je opravdu vrchol Doctora Who. 10/10 (11.05.2024)