Azur a Asmar

Moc pěkná orientální pohádka. Tedy z větší části orientální, začátek se odehrává v Evropě, podle kostýmů zřejmě gotické; později se objevují i prvky multikulti, naštěstí ale nenásilně použité. Největší přínos vidím ve výtvarném řešení, které je založené na kontrapunktickém napětí dvou protikladných přístupů. Prvním je minimalismus nejen v animaci a zjednodušeném pojetí postav, ale i ve výrazně převažujícím plošném rozmístění prostorových prvků v obraze (s diagonálou se tu pracuje podstatně míň) a časté centrální kompozici. Druhým je pak graficky detailně vykreslený druhý plán, tedy pozadí, které je vycizelováno v duchu ornamentalismu typického pro výtvarné umění islámského světa. Výsledek působí - i přes opulentní barevnost, která se občas blíží až k barvotiskovosti - neuvěřitelně poeticky. -------- V titulcích filmu uvedeno: koprodukce Francie / Belgie / Španělsko / Itálie. (15.12.2016)

Michela Ocelota si vážím za jeho trpělivou snahu vytvářet alternativu dominujícím komerčním trendům v animované tvorbě a z našich předchozích setkáních vytěžil dvě pětihvězdičková hodnocení. Ale tohle se zkrátka nepovedlo, dokonce si myslím, že to je grandiózní průšvih. Mám pocit, že hodnotící se neptali na dojem svých dětí a spíš hodnotili tak, jak předpokládali, že se od nich očekává. Na snímku se dá ocenit maximálně netradiční výtvarný styl, scénář je nedomrlý, svět nepropracovaný a nelogický, postavy bez charisma a nedotažené. Tam, kde by chtěl člověk fandit hrdinům, naráží na bolestné zkratky a všudypřítomnou naivitu. Konečně nemám nic proti snaze sbližovat různé kultury, ale způsob, jakým to Ocelot v tomto případě činí, je povrchní a rychlokvašený. Celkový dojem: 25 %. (02.01.2017)

Multikulti pohádka od předního francouzského animátora Michela Ocelota, které do zejména vnitřních rozměrů klasických anime trháků leccos chybí, ale jejíž vizuální stránka je dostatečně svébytná a oku lahodící (i když ty fotky na to nevypadají, animace holt dělá svoje), abyste ve společnosti dalších princů nesoucích nejlepší tradice Tisíce a jedné noci strávili přes hodinu a půl a nelitovali toho. Scénář občas působí trochu moc naivně a "prodětsky", aby se v závěru stal poněkud natahovaným (jak říkám, tradice Šeherezádina vyprávění;)) a pro děti přitažlivým snad jen tím, že si u něj mohou ťukat na čelo a být hrozně chytré:) Celkově jsem určitě přesvědčenější o osmdesátce než sedmdesátce (a o ničem nižším jsem vůbec neuvažoval), takže tady to je, 80%. Rozhodně to předčí Renaissance z téhož roku, a to jsem měl onu černobílou stylovku možnost vidět v kině, narozdíl od téhle televizní zkušenosti. (25.05.2010)

Docela příjemná pohádka se zvláštím výtvarným zpracováním. Původně jsem jen chtěla zabít čas do doby, než mi poběží jiný program, ale ten prazvláštní styl mě tak zaujal, že jsem prostě neodolala a dodívala se do konce. Co se příběhu týče, není nijak složitý ani objevný, i přesto se na něj však příjemně dívá a ničím neurazí. (09.06.2008)

Na pohled velice příjemné - a nakonec i to multikulturní poselství, co z téhle pohádky bezostyšně a okatě trčí na všechny strany, i to nemotorně smířlivé zakončení mi přišly tak nějak - v pořádku. Mé cyničtější já se v závěru zle pochechtávalo, mé intelektuální já si klepalo na čelo a poukazovalo na naivně prvoplánovou barevnou a další symboliku i na poněkud neohrabané rozuzlení - ale to moje já, co se rozčiluje u zpráv, rozplývá nad obrázkovými knížkami, a nemá rádo, když jsou lidé na sebe zlí, dneska mělo navrch - takže když cynickému a intelektuálnímu vlepilo výchovnou facku a řeklo "Hezké to bylo", rozhodla jsem se s ním souhlasit. Občas je dobré ho poslouchat...:-] (09.06.2008)