Grandmother
Réžia:
František ČápKamera:
Karel DeglHudba:
Jiří Julius FialaHrajú:
Terezie Brzková, Světla Svozilová, Karel Třešňák, Nataša Tanská, Jiří Papež, Jan Krchňavý, Jitka Dušková, Dagmar Appelová, Marie Glázrová, Nora Cifková (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Múdrosť a láskavosť skúseností v adaptácii najslávnejšieho českého literárneho diela. V dobe okupácie vznikla najúspešnejšia adaptácia najčítanejšieho románu v Čechách, obrazy z vidieckeho života, inšpirované spomienkami spisovateľky Boženy Němcovej na vlastné detstvo. (RTVS)
Recenzie (150)
I když je tahle verze rozhodně věrnější venkovskému prostředí té doby, už třeba jen tím náboženským akcentem, působí místy spíš dokumentaristicky a postrádá dramatický náboj své o 30 let mladší verze. A i když svou předlohu v lecčems reflektuje věrněji, přeci jen i Němcová napsala v mnohém barvitější příběh. ()
Tato verze Babičky je mi milejší, než o pár let mladší barevná verze. Moje fantazijní představy o babičce, Barunce, Viktorce a dalších, o atmosféře té doby celkově, byly v tomto filmu naprosto splněny. Tento film má u mě velký potlesk, mohla bych se na něj dívat stále dokola a vždycky mě osloví a dojme. ()
Vadila mi jen strašidelně namalovaná obočí hereček ve venkovských rolích. Ale jinak krásný film. Pozoruju na svých dětech, jak s každou generací mizí spoustu vědomostí o běžném životě starších lidí. Proto tvůrci v r. 1940 měli nesrovnatelně reálnější představu o starém venkovu a zachytili ji pro nás. Ještě dodám, že film je většinou o životě žen, což by mě jinak asi nebavilo, ale toto je nádhera. Tohle dílo vyžaduje úplnou pozornost a diváka za ni odmění. Na konec ještě poznámka k paní Glázrové: její paní kněžna je nadpozemská ve všech ohledech. ()
Myslím si, že by Božena Němcová měla radost, jak František Čáp převedl její nejznámější dílo na filmové plátno. Především ta atmosféra venkova je věrohodná a stejně tak i lidí v čele se samotnou babičkou. Ta v podání Terezie Brzkové vypadá a mluví jako by sama vystoupila z knihy. Nejvíce mě dostávala ta její staročeština plná církevních blábolů (Pochválen buď Ježíš Kristus nebo že duše v očistci pláčou), kterými tento film působí jakoby by skutečně byl natočen v letech, kdy se děj odehrává. Stejně tak si myslím, že i černobílé podání Babičce nostalgicky pomáhá a černobílé záběry na bláznivou Viktorku tak vypadají jako z hororu. Myslím si, že Jiřina Štěpničková si tuhle roli fakt užila a dokonale se jí zhostila. Stejně jako Marie Glázrová v roli paní kněžny. Natočeno je to opravdu pěkně, obzvláště na film z přelomu 30. a 40. let. Je to taková růže mezi trním (těmi velelohrami, co se tehdy točily). Ovšem je to i film, který svojí tématikou a stářím u dnešního diváka tak nezaboduje jako v polovině minulého století. [5853. hodnocení, 129. komentář, 74%] ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (24)
- Dňa 15. novembra 1940 sa konala slávnostná premiéra, ktorej sa zúčastnil aj spisovateľkin vnuk, doktor Vladimír Němec. (Raccoon.city)
- Do role Babičky byla zvažována Leopolda Dostálová. (Duoscop)
- Jitka Duškovou doporučil do role Adélky její strýc, který tehdy pracoval jako architekt na Barrandově. Karel Hašler z ní byl tak nadšený, že už nebylo potřeba žádného konkurzu. (kosticka7)
Nesnadnost hodnocení (a vůbec mluvení/psaní o) filmových zpracování(ch) Babičky je tak trochu způsobena i nesnadností, resp. neshodou v určení a zhodnocení základního rámce samotné Němcové předlohy. Už žánrové zasazení není jednoduché a prakticky každý pokus tak učinit vyvolává další otázky a další sed contra. Jakkoliv by snaha o poměrně pečlivé zachycení prostého venkovského života, nadto plné pozorných detailů svádělo k označení knihy coby realistické, je zde ona nepokrytá idealizace, zasněnost a až mýtičnost, které prostý realismus v zásadě vylučují. Na druhou stranu na romantickou tvorbu je zde příliš mnoho apelu na všední každodennost, omezenost a skromnost rozsahu (věcí, idejí) a ona určitá prostota (pro některé až banálnost), která knížku znechucuje drtivé většině dorostu, jenž je povinen se s knihou nějakým způsobem utkat v rámci povinné školní docházky. A nelze věc ani odbýt ideou vyšňořeného memoáru sladkého dětství psaného v těžkém životním období, protože zde zas věc rozbíjí poměrně precizní a detailní práce etnografická, nadto nespadající pouze do jednoho regionu a vůbec univerzálnost toho všeho. V posledku pak - navzdory pokusům zařadit Babičku do žánru idyly - souhlasím s onou putnovskou teorií, totiž že se jedná o pokus o jakousi modern(ějš)í, rustikální verzi klasické hagiografie a že klíč k interpretaci a aplikaci díla se skutečně schovává v samotné titulní postavě. Babička coby "šťastná žena", babička coby žena blažená, milosti plná, která má na prvním místě Boha, na druhém všechno jeho stvoření, lidmi počínaje a stromy konče, která zvláštním způsobem propojuje živé a neživé, bohaté a chude, která jako strom má kořeny v půdě, ale roste do oblak, kterou snad i ta zvěř poslechne... --------------- Čáp zjevně tuto interpretaci chápe a aplikuje (alespoň tedy svým způsobem, možná to není úplný záměr). Tato starší adaptace je skutečně od počátku do konce zaměřena na titulní postavu a prizmatem její (ne)přítomnosti hodnotí, ukazuje, vysvětluje svět kolem. Terezie Brzková je Babičkou archetypální - nekonečně laskavá i rázná a přísná, zná své místo a ví, kdy konat i kdy nekonat, nebojí se ničeho krom Boha a vše kolem sebe vztahuje k této spirituální vertikále. Není náhodou, že na rozdíl od pozdější verze Moskalykovy je zde i přes poloviční stopáž mnohem více procent zabráno modlením, poutěmi a "zbožnými povídačkami". (mimochodem: Mimo ryze křesťansko-kulturní aplikaci zvláště doceňuji teorii Aleše Rolečka "Babička jako bódhisattva".) --------------- Onu stopáž nezmiňuji náhodou - opravdu je zde zachováno téměř vše, co je pro knihu podstatné (snad jen babiččcina smrt není doslovná, pouze implikována) a k tomu je snímek natočen vkusně, dynamicky, i po těch letech svěže. Z různých stran jsem slýchal poznámky o "nesnesitelném vlastenčení" - výsledek jsou všehovšudy dvě věty v celém díle (byť jedna, pravda, tvoří kulminaci v samotném závěru filmu) a mnohem méně implikací, než by divák od protektorátní produkce očekával. --------------- S výjimkou poněkud křečovité Nataši Tanské nemám výhrad ani k vedlejším rolím - běsná Viktorka Jiřiny Štěpničkové i kromobyčejně okouzlující a vznešená paní kněžna Marie Glázrové jsou (spolu s titulní Brzkové rolí) milionkrát zapamatovatelnější než ta sbírka sice slavných, ale unylých tváří v zpracování pozdějším. Nadto i přes omezenost a zastaralost filmařských přístupů je Viktorčin příběh zpracován mnohem decentněji, vkusněji a proto působivěji (na onom "pronásledování očima" zde je přeci jen něco znepokojivějšího a démoničtějšího než na onom Čepkově strnulém koukání s banálními nájezdy kamery u Moskalyka). --------------- Babička je dílem veskrze inspirativním. Inspirovala samu autorku, když ji psala, v době protektorátu měla být inspirací pro národ. Je to feminní, mariánská ikona, která si ve své lásce, něžnosti, provázanosti s každým a se vším získává přirozenou autoritu, přirozený status (a v meta-rovině přirozený kult v podobě Babiččina údolí)... a přirozený odpor určité části obecenstva. Čápovi se podařilo tento základní aspekt do svého filmu přenést, za což mu patří obrovský dík. --------------- Co říct víc? Snad jen slovy Sváti Karáska "chválím já ty báby i Boha těch bab." () (menej) (viac)